Hlavně nepanikař!

4. Část

Chvíli mi trvalo vstřebat to co právě řekl. ,,Vy máte úkryt?" On se jen zasmál a odpověděl: ,,No moje máma s tátou pracují též v laboratoři. Myslí si že někdy něco takového může přijít." Koukla jsem do jeho modrých očí, byly o něco tmavší než si pamatuji. Něco se děje. Jde to na něm vidět. Nechala jsem to plavat. Začli jsme řešit co a kde nakoupit, kdyby něco takového přišlo sem do Evropy. Tady v Berlíně máme celkem dost obchodů. Od ponožek po zbraně. Seženete tady vše. Napsali seznam co nám v úkrytu chybí. ,,Už je celkem dost hodin. Asi bych měl jít domů. Uvidíme se zítra ve škole?" A já odpoveděla: ,,Jestli mě nesežere zombie tak možná." Oba jsme se zasmáli a Sam šel domů.
Když odešel já šla hned zavolat Hanně. Po chvíli vyzvánění se na druhé straně telefonu ozvala Hanna: ,,Čauky jaký bylo rande se Samem?" Zasmála se a já si odfrkla. ,,Žádný rande to nebylo. Dozvěděla jsem se že jeho rodiče pracují též v laboratoři asi tady v Německu. A přišel mi nějaký divný." Ona se zasmála a řekla: ,,Není Sam vždy divný?" Já se zasmála ale pak jsem řekla vážně: ,,Ne ale fakt. Byl jinak divný... Jako kdyby mu něco bylo." Dál jsme to neřešili. Řešili jsme věci do školy a pak Hanna usla v hovoru, a tak jsem to zavěsila. Chvíli jsem si četla a pak jsem též usla.

V pondělí ve škole.

Měli jsme mít zrovna matiku. Matika. Bože jak já ji nesnáším. Hanna přišla přesně se zvoněním a já se na ni usmála. Bez ní bych to tady nedala. Hodina začala a po 10 minutách se objevila ve dveřích vysoká postava s tmavě hnědými vlasy a světle modrými oči. Jeho hlas byl zvučný. Byl to on. Sam. Sedl si do lavice za námi a zašeptal: ,,Tak tě zombie nesežrali?" Trochu se zasmál nad svým vtipem a já se jen ušklebila. Celou matiku jsem přemýšlela nad tátou. Je vpohodě? Jak se má? Ani na jednu otázku jsem neznala odpověď. Došlo mi že vlastně o tátovi nic nevím. A tak po škole jsem šla za bráchou.
Našla jsme ho pracovat v tátovo pracovně. Nakoukla jsem dovnitř a v tu chvili i zaskřípaly dveře. Brácha se otočil a řekl: ,,Pojď dál. Co potřebuješ?" Vešla jsem do místnosti a začala se ho ptát: ,,Jak se má vlastně táta?" Bratr vstal ze židle a obejmul mě. Ne. To se stát nemohlo...

TAK JO. PO SKORO ROCE SE ZNOVU SETKÁVÁME. :D DOUFÁM ŽE BUDU PŘINÁŠET ALESPOŇ JEDNU ČÁST TÝDNĚ. KDYŽ TAK NAPIŠTE CO SI O TÉTO ČÁSTI MYSLÍTE.