Nezapomenutelný polibek

54. kapitola

„Haló, kdo volá?" dělala Erika, že to neví. „Chtěla bych mluvit s Miguelem Mendozou!" řekla Jazmín nervózně. „Ale já ještě pořád nevím, kdo je na druhé straně!" hrála si s ní Erika, „copak nevíte, že je slušnost se nejdříve představit?!" vynadala jí. „Jmenuji se Nieves Laresová a jsem Miguelova stará známá!" vymyslela si Jazmín. „Lhářko, já vím, kdo jsi, ty hloupá služko!" osočila ji Erika, „jak se vůbec opovažuješ sem volat a chtít mluvit s mým manželem?" křičela na ni, „ale pokud si mu chtěla oznámit to, že se tvá drahá kamarádka bude vdávat, tak to on už ví!" dodala s úsměvem. Jazmín ztuhla. „Ne, musím mu říct něco jiného!" řekla nakonec. „Jenže jeho to nezajímá!" odvětila jí Erika. „Myslím, že tohle ho zajímat bude!" oponovala jí Jazmín. „Ty drzá služko, už tě mám plné zuby!" vykřikla Erika, „neopovažuj se sem ještě někdy volat! K mému manželovi se nepřiblížíš ani ty, natož tvá ubohá kamarádka!" vynadala jí a práskla s telefonem. „Husa hloupá!" zašklebila se a vyšla po schodech nahoru. Miguel seděl v posteli a se zavřenými oči myslel na Samanthu, když do pokoje Erika vešla. „Lásko moje, jak se cítíš?" zeptala se ustaraně a přisedla si k němu. „Eriko, nech mě o samotě," požádal ji Miguel. „Ne, miláčku," zavrtěla Erika hlavou, „teď když tě mám zase u sebe, tak už se od tebe nehnu ani na krok!" usmála se na něj a přitulila se k němu. Miguel si nešťastně povzdychl.

Jazmín se vzpamatovávala z rozhovoru s Erikou, když k ní přiběhli María Elena s Tomasem. „Jazmín, co je se Sam?" zeptala se María Elena. „Marío Eleno," objala ji Jazmín, „je to moc vážné!" zavzlykala. „Jak moc vážné?" zeptala se María Elena, když se od ní odtáhla. „Sam ztratila příliš mnoho krve, a jestli se nenajde vhodný dárce, tak..." ani to Jazmín nechtěla vyslovit. „Jakou má krevní skupinu?" zeptal se Tomas. „B negativní!" odvětila mu Jazmín. „Tu já nemám!" řekla María Elena. „Já taky ne," přidal se Tomas. „Ani já ne," zesmutněla Jazmín, „právě jsem byla na testech!" „Pokud vím, tak nikdo z naší rodiny tuhle skupinu nemá!" řekla María Elena. „Tak musíme hledat jinde! Musíme někoho najít!" řekla Jazmín zoufale. „Ano, musíme! Sam nás nemůže opustit!" chvěl se Maríi Eleně hlas. Jazmín se na ni smutně podívala a poté obě propukly v pláč. Objaly se a Tomas se na ně smutně díval.

„Dobrý den, pane Ferando, pojďte dál," usmála se služebná Velasquezových na Andrése. „Děkuji," opětoval jí Andrés úsměv a vjel do domu s kočárkem, ve kterém spal Jesús. „Dáte si něco?" zeptala se ho služebná. „Ne, děkuji," odvětil jí Andrés. „Omluvte mě," omluvila se služebná a odešla. Do haly vešla Fabiola. „Andrési!" zvolala překvapeně. „Ahoj, Fabiolo!" byl překvapený i Andrés, „nevěděl jsem, že tu budeš!" „Poprosila jsem Alvara, aby mi teď zrušil veškerou práci! Chci být s rodinou!" vysvětlila mu Fabiola. „To chápu," přikývl Andrés. Chvíli se na sebe mlčky dívali. „Asi jdeš za Miguelem," řekla Fabiola. „Volal mi! Chce si promluvit!" odvětil jí Andrés. „Tak nechceš Jesúse pohlídat?" zeptala se Fabiola, „abyste na to povídání měli klid!" „A ty by si ho pohlídala?" podivil se Andrés. „Samozřejmě," usmála se Fabiola, „proč ne?" „Tak dobře," přikývl Andrés. Fabiola k němu přistoupila, naklonila se ke kočárku a usmála se na Jesúse. „Ty ale krásně spinkáš, zlatíčko! Než si táta popovídá se svým kámošem, tak tě zatím bude hlídat teta Fabiola!" řekla mu. Andrés na ni překvapeně hleděl. „Můžeš jít, Andrési," řekla mu Fabiola, „já už se o něj postarám!" „Měl by ještě tak hodinu spát, ale kdyby se náhodou probudil, tak tady v tašce," vzal Andrés tašku zpod kočárku, „má připravené pití a vůbec všechno potřebné," vysvětlil a tašku Fabiole předal. Přitom se jejich ruce dotkly a oba znervózněli. „No tak já už půjdu za Miguelem," řekl Andrés nakonec. Usmál se na Jesúse, vděčně se podíval na Fabiolu a vyběhl po schodech nahoru. Fabiola se za ním usmívala. „Miláčku, přeješ si něco?" ptala se Erika Miguela a hladila ho přitom po tváři. „Ano, přeju si, aby si mě nechala samotného!" zamračil se na ni Miguel. Na dveře někdo zaklepal. „Vstupte!" řekl Miguel hbitě. Do pokoje vstoupil Andrés. „Andrési, konečně!" oddechl si Miguel, protože mu přišlo vysvobození. „Eriko, teď už nás necháš samotné?" požádal ji. „Ale samozřejmě jen si v klidu popovídejte!" usmála se na něj Erika, políbila ho na tvář a odešla. „Kámo!" zhrozeně se na něj Andrés díval, „ti tě ale zřídili!" přisedl si k němu. „Andrési, prosím tě, nevíš co je se Sam? Neviděl si ji?" zeptal se Miguel naléhavě. „Viděl jsem ji včera, když si tu byla vyzvednout peníze, aby zaplatila tvým únoscům!" odvětil mu Andrés. „A jak vypadala? Byla v pořádku?" ptal se Miguel. „Byla úplně zničená! Trpěla, že nevěděla, co s tebou je! A konfrontace s Erikou a tvou mámou jí nijak nepřidala!" vysvětlil mu Andrés. „Jaká konfrontace?" zeptal se Miguel. „To ti řeknu později, ale asi by si ještě měl vědět, že si pro ty peníze nepřijela sama, ale v doprovodu Adriana Santandera! A po jeho boku byla pořádně vyděšená!"" dodal Andrés. „Ten parchant!" zvolal Miguel nenávistně, „víš, Andrési, tobě to můžu říct, to on mě nechal unést!" „Napadlo mě to!" přikývl Andrés, „ale pro jistotu jsem nikomu nic neřekl! Bál jsem se, že kdyby to byla pravda a kdyby se to provalilo, tak by ti mohl něco udělat!" „To jsi udělal dobře, že si o tom pomlčel," odvětil mu Miguel, „ale ne proto, že bych se bál o sebe, ale bál jsem se a stále se bojím o Sam! Víš, co mi dneska ráno Erika oznámila?" Andrés pokroutil hlavou. „Že Sam si Adriana bude brát!" pověděl mu Miguel. Andrés byl v šoku.