Nezapomenutelný polibek

72. kapitola

Eva byla v šoku. Jen stála a poslouchala, jak muž, kterého si vždy vysnívala jako toho nejdokonalejšího, bije svou manželku. Po chvíli bití přestalo a Eva slyšela, jak Luis Adrian říká: „Ty tady teď zůstaneš a já se zajdu někam odreagovat, protože tím svým chováním si mě hrozně naštvala, Rosario!" Pak Eva slyšela, jak se Luis Adrian blíží ke dveřím. Rychle se schovala do dveří, které vedly na schodiště. Luis Adrian mezitím vyšel z bytu, prásknul s dveřmi a přivolal si výtah. Když do něj nastoupil a zavřely se za ním dveře, Eva vyběhla ze svého úkrytu a začala klepat na dveře bytu. „Rosario, otevři mi! To jsem já Eva! Rosario, já vím, že tam jsi, prosím tě, otevři!" žádala ji. Rosario byla zbitá do krve a neměla sílu na to se ozvat nebo se snad zvednout a jít jí otevřít. Jenže pak si uvědomila, že možná teď má jedinečnou příležitost, jak se Luise Adriana navždy zbavit. Napadlo ji, že když ji Eva takto uvidí, tak jí třeba pomůže. Proto z těch posledních sil, co jí zbývaly, se dobelhala ke dveřím. Když je otevřela, Eva se jí úplně lekla. „Pane Bože!" zvolala zděšeně. Rosario se už dál neudržela na nohou a spadla na zem. „Rosario," Eva si k ní přiklekla, „co ti to udělal? Proč?" ptala se nechápavě. „Myslel si, že jsem to byla já, co mluvila před svatbou se Samanthou! Že jsem jí něco řekla a ona si proto vzpomněla! Ale já jsem to nebyla, Evo, opravdu ne!" plakala Rosario. „Jen kvůli tomu tě tak zbil?" stále to Eva nechápala. „On si vždycky nějaký důvod najde!" plakala Rosario. Eva tomu nechtěla věřit. Jenže živý důkaz toho, že Luis Adrian není svatý, měla před sebou. „Rosario, odvezu tě do nemocnice!" řekla, když se vzpamatovala. „Ne, Evo, tam já nemůžu! To by mě potom zbil znovu!" plakala Rosario zoufale. Na Evu toho bylo stále víc, ale uvědomovala si, že Rosario je na tom hůř, a tak musí myslet s chladnou hlavou. „Dobře, Rosario, tak tě odvezu k sobě domů a tam se o tebe postarám!" řekla a pomáhala jí vstát. Rosario neprotestovala, doufala, že po dlouhých letech ji konečně někdo pomůže.

Claudia připravovala večeři v novém bytě, který si s Alvarem pořídili. Pokládala jídlo na stůl, když se Alvaro vrátil domů. Alvaro zrovna s někým telefonoval, tak ji jen letmo políbil na tvář a posadil se. Claudia jim oběma nalila ještě sklenici džusu a pak se také posadila. „Dobře, domluveno, mockrát vám děkuju!" řekl Alvaro s úsměvem do telefonu a pak zavěsil. „Ahoj, lásko," usmála se na něj Claudia a oba se políbili. „Jaký jsi měla den?" zeptal se Alvaro. „No, celý den jsem konzultovala s mámou, jak uvařit tuhle večeři!" smála se Claudia, „tak snad to bude aspoň trochu k jídlu!" „I kdyby nebylo, tak já to sním, abych ti udělal radost!" odvětil jí Alvaro se smíchem. „Tak to ti děkuju!" zasmála se Claudia, „a jaký byl tvůj den?" „Báječný!" usmál se Alvaro. „Ano? A co se stalo?" zeptala se Claudia. „Taky jsem celý den něco konzultoval a ten telefonát, co jsem teď měl, mi potvrdil, že to dopadlo!" spokojeně se Alvaro usmál. „A co dopadlo?" vyzvídala Claudia. „Domluvil jsem ti vystoupení v jednom pořadu!" odvětil jí Alvaro. Claudia vykulila oči. „Slíbil jsem ti přeci, že i když se po odstoupení ze SuperStar pořád budeš chtít stát zpěvačkou, tak se jí staneš!" připomněl jí Alvaro, „a já svůj slib dodržím!" usmál se, „a víš, možná že bude lepší, když tvoje kariéra začne pomalu! Protože zcela upřímně si musíme přiznat, že účast nebo i vítězství v SuperStar ještě neznamená, že se dotyčný stane slavným!" poznamenal, „takže my na to půjdeme pěkně pomalu a jsem si jistý, že už brzy natočíš svoje první CD!" usmál se. „Ach, Alvaro!" vzdychla Claudia šťastně a padla mu kolem krku. Alvaro se usmíval. „Miluju tě!" usmála se na něj Claudia. „Já tě taky miluju!" usmál se Alvaro a pak se oba dlouze políbili.

Samantha byla ve sprše, zatímco Miguel na ni čekal v ložnici. Právě rozestýlal, když mu začal zvonit mobil. Podíval se na něj a na displeji mu svítilo jméno Victoria. „Ano, Victorie?" řekl, když hovor přijal. „Ahoj, Migueli!" pozdravila ho Victoria, která seděla na posteli ve své ložnici, „chci se jen ujistit, že je Samantha u tebe!" „Ano, už od rána, co si na všechno vzpomněla, je u mě!" šťastně se Miguel usmál. „Ano, díky Bohu, že jsi vzpomněla!" oddychla si Victoria, „takže je úplně v pořádku?" zeptala se ustaraně. „Teď už ano, když je se mnou!" odvětil jí Miguel. „Věřím!" usmála se Victoria, „a, Migueli, už si jí něco řekl? To, že má rodinu?" zeptala se. „Ne, Victorie, na to nemám právo! Řekneš jí to ty sama, až to uznáš za vhodné!" odvětil jí Miguel. „Děkuju, to bych ráda," řekla Victoria, „ale ráda bych tě o něco poprosila!" „Povídej!" pobídl ji Miguel. „Chtěla bych, aby si jí na to nějak připravil! Chci, aby si jí řekl, že si ji její rodina našla a že až přijde pravý čas, tak se jí samy představíme!" požádala ho Victoria. „Spolehni se, Victorie!" usmál se Miguel. „Děkuju ti! A dobrou noc!" popřála mu a pak zavěsila. Miguel pokládal mobil na stůl, když Samantha vyšla z koupelny. „Kdo ti volal?" zeptala se. „Jen jeden kamarád!" vymluvil se. Samantha přikývla a posadila se k němu. Miguel ji chytil za ruku a usmál se. „Konečně tě mám tady u sebe!" řekl šťastně. Samantha se na něj usmála a políbila ho.