Zase sama

Nový domov 2.

Přijely jsme k novému domu, vzaly si kufry a vstoupily na pozemek nového domu. Je obrovský! Má nádhernou, velkou zahradu plnou květin a 2 patra. Je to takový více moderní dům se spoustou oken, velkými černými dvěřmi a garáží kam by se vešly klidně rovnou dvě auta. Jsem nadšená z nového domu, ale chybí mi můj starý dům. Tedy... můj starý dům nebyl rodinný velký dům jako je tento, ale byl to malý byt uprostřed NewYorku. Ubytovalyy jsme se. Mám pokoj ve druhém patře a je obrovský, nejméně 3 krát větší než můj starý pokoj který jsme sdílela s matkou v Americe. Jsem šťastná že budu nastupovat na novou školu, ale zároveň se bojím že mě zase budou šikanovat. Na přemýšlení o šikaně teď vážně nemám čas. Musím si vybalit a porovnat věci v pokoji, což mi zabere dost dlouho. Po vybalení a porovnání všech věcí jsem si vzala skicák a začala jsem kreslit různé věci. Nejdříve jsem nakreslila malé kotě jak si hraje s klubkem vlny, poté jsem nakreslila letadlo a vedle něj pár ptáků. Posledních pár kreseb bylo... no velmi zajímavých. Nakreslila jsem toho chlapce z letadla nejméně 5 krát. Byl moc hezký a já si přála abych ho ještě jednou viděla. Poprvé jsem ho nakreslila v letadle, poté jak pózuje. Potřetí jsem ho nakreslila bez trička, to samé počtvrté i popáté. Řekla jsem si, dost. Odložila jsem skicák na stůl a šla jsem připravit oběd. Kuchyňe byla velmi hezká a moderní. Uvařila jsem si houbové rizoto a matce normální rizoto s masem. Nebyl to moc hezký pocit. Zavolala jsem matku a z mého pokoje se ozvalo „už jdu Ellie”. Ne! Zpanikařila jsem. Co když si prohlížela můj skicák?! Zabije mě! Byla jsem hrozně nervózní, ale když moje matka přišla do kuchyně, nesla v ruce dvě kartonové krabice. „Příště je hned vyhazuj” řekla mi. Odpověděla jsen jí „jo dobře, promiň já zapomněla”. Ulevilo se mi. Po obědě jsem se šla projít ven ke škole do, které budu zítra poprvé nastupovat. Kolem ní jsem zahlédla spoustu dívek  v šatech. Byly to blondýnky s dlouhými vlasy a fotily se tam. Kéž bych byla jako ony, neměla bych starosti a nebála bych se vyfotit fotku a podlat ji, třeba kamarádce, nebo ji dát na instagram. Nechtěla jsem tam chodit, když tam bylo tolik lidí, ale za mnou šla parta kluků a těch se bojím více než holek, takže jsem se rozhodla že zajdu někam ke škole. Viděla jsem tam dívku s hnědými vlasy a brýlemi. Byla sama a plakala. Zašla jsem za ní a zeptala jsem se, jestli je v pořádku. To většinou nedělám, ale chci se tu spřátelit s co nejvíce lidmi. Dívka mi odpověda naštvaným tónem „ vypadám snad že bych byla v pořádku?”. „Ne...” řekla jsem.  „Můžeš mě nechat být?!” zařvala na mě. Odběhla jsem od školy a co nejrychleji jsem běžela domů. Snažila jsem se nazačít brečet, ale nemám ráda když na mě někdo křičí nebo je na mě naštvaný. Doma jsem se zamkla v pokoji a vynechala jsem večeři. Byla jsem schovaná pod peřinou a brečela jsem až do půlnoci. Potom jsem usnula a probudila jsem se až jak mi zazvonil budík.