My School Love Story // SOUKOKU💙❤

8.

Je sobota večer, sedím na své staré proležené posteli, která pod každým mým pohybem vydá znepokojující zvuky praskajícího dřeva, a nepřítomným pohledem propaluji obrazovku černého mobilu.  Na ní září číslice Dazaiova telefonního čísla, čekajíce, až stisknu zelené sluchátko pod nimi.

Po chvilce zírání zatřesu hlavou, abych se probral z transu, v němž jsem si představoval všechny možné katastrofické scénáře, a prstem opatrně přejedu po displeji. Za chvíli se ozve zvuk oznamující snahu o spojení a na obrazovce bíle bliká Dazaiovo jméno. Tohle bude můj konec. Pomyslím si, ale telefon nechám zvonit dál.

Uběhne pár vteřin, než mobil přestane pípat a ozve se hlas: "Prosím, tady Osamu Dazai, co potřebujete?"

Odkašlu si a spustím podle scénáře, který jsem si vytvořil ve své hlavě.

"A-ahoj, tady Chuuya. Volám ti kvůli tomu bruslení..." odvětím nejistě a křečovitě svírám telefon v ruce.

"Ahoj, Chuuyo! Já věděl, že zavoláš. Hele, co kdybychom šli v pondělí hned po škole? Taťka mě nemůže vyzvednout, má nějakou schůzku, tak stejně půjdu pěšky... Teda, pokud máš čas...?" 

"J-Jo, teda - jasně, mám." 

"Skvělý! Tak teda v pondělí." 

Po té se rozhostí trapné ticho. Najednou ani jeden z nás neví, co říct a já si uvědomím, jak velká propast mezi mnou a Dazaiem ve skutečnosti je. Můžu ho pozorovat, jak dlouho chci, ale nikdy ho doopravdy nepoznám. Nezjistím, jestli má nějaké problémy, čeho se bojí, nebo při jakých činnostech se cítí jako slon v porcelánu. Co když po tom, co ho poznám, zjistím, že si vůbec nerozumíme? Že můj princ na bílém koni vůbec není tak spanilý, jak jsem si vysnil? A co on? - Co když se mnou už nikdy nebude chtít nic mít? Až pronikne do mojí skromné, nezajímavé bubliny...

Začnu si pohrávat s myšlenkou, že beze slova zavěsím, když v tom Dazai promluví: "Chuuyo? Ty...Umíš bruslit, že jo?" 

Tato otázka mě zarazí. Celou dobu jsem měl v hlavě jen to, že mě můj crush pozval ven. Snažím se vybavit si, kdy byla moje maličkost naposledy na ledě a výsledek mě příliš nepotěší. Moje jediná vzpomínka na kluziště pochází z doby před deseti lety. Tenkrát jsem se tam málem zmrzačil a jedné malé holčičce zlomil při pádu ruku, proto mě tam už raději nikdo nikdy nevzal. 

"Moc ne," přiznám nakonec potichu. 

"To je v pohodě, nemusíš se bát! Já tě to naučím!" snaží se mě Dazai uchlácholit. Nebudu lhát - zní při tom až příliš nadšeně. Jako by se nemohl dočkat, až se tam zabiju.