My School Love Story // SOUKOKU💙❤

19.

Následující den začne jako noční můra.

Moje aktivní já se o půlnoci rozhodlo nastavit si budík na šest hodin ráno, neboť se domnívalo, že ranní procházka do školy je ta nejlepší věc pro mé už tak dost pochroumané zdraví (což opravdu není).

Neochotně se vyhrabu z postele a při nehezkém zjištění, že venku stále panuje tichá noc, jež jsem mohl strávit spánkem, se převléknu. Oblečení si poslední dobou vybírám trochu rozvážněji, nechceme přeci, aby se incident z knihovny opakoval. Nakonec se rozhodnu pro černé džíny s oranžovým lemováním a bílé tričko s nápisem 'I am not angry, It's just my face', které se do mé sbírky bílých triček přidalo teprve před pár dny.

Poté zamířím do koupelny. Tam z nějakého zvláštního důvodu strávím více času než obvykle - snad desetkrát si opláchnu obličej vodou, aby na něm náhodou nezbyl zapomenutý ospalek a asi milionkrát si hřebenem pročešu vlasy a provedu v nich drobné změny, kterých si stejně nikdo nevšimne. Nakonec mi padne zrak na sadu gumiček v košíku s hřebeny. Jednu vezmu do ruky. Na hlavě si vytvořím vysoký culík, do kterého svážu všechny své neposedné prameny, čímž se zbavím své obvyklé ofiny. Chvíli na své dílo jen překvapeně zírám. Ne že bych si nikdy nedělal culík, to ne, jen nikdy ne takhle. Většinou to bylo jen takové ledabylé zamotání, ze kterého mi vlasy trčely na všechny strany. Tenhle účes je takový upravenější, hezčí. Hlavou mi projede myšlenka, jestlipak se bude líbit i Dazaiovi. Jemně se začervenám a potom raději z koupelny rychle vypadnu. Ještě než odejdu, potichu se prohrabu v mámině šatníku a vytáhnu šedou džínovou bundu. Potom už do sebe jen nacpu müsli tyčinku a zamířím do probouzejícího se dne.

Na ulici mě okamžitě ovane chladný jarní vánek a já dám za vděk džínové bundě. Dny se sice stále prodlužují a slunce nás zahřívá více a více, noci jsou však pořád dost studené a ráno si člověk může všimnout třpytící se jinovatky, jež pokrývá zemi.

Pomalu se rozejdu směrem ke škole. Když míjím polorozpadlou zastávku s pospávající entitou, smutně si povzdychnu a vyšlu k ní omluvný pohled.

Promiňte kamarádi, dneska ne...

~♡~

Uběhne asi půl hodina a já už mám chuť skočit z mostu, přes který právě přecházím. Třesu se zimou a chci spát. Překvapivě mě ale nebolí nohy a ani se necítím na kolab. Taky je kolem takové hezké ticho a klid, na který nejsem zvyklý. Možná to nakonec není tak špatné, jak jsem očekával.

Přejdu most a zahnu do menší uličky. Tam na mě čeká příjemné překvapení - kousek přede mnou kráčí na chodníku Dazai. Koutky úst se mi automaticky stočí do úsměvu a rozběhnu se k němu.

"Dazai!"

Hnědovlásek se na mě zazubí: "Ahoj, Chuuyo," potom se zarazí a přejede celou mou postavu očima. Přitom co mě skenuje, cítím, jak se mi do tváří žene horko.

"Páni," zamumlá Dazai po chvilce.

Nervózně se zasměju:"Co je?"

"Vypadáš...Moc ti to sluší."

"Děkujii,"odvětím s širokým úsměvem a teatrálně se ukloním, abych zakryl, jak moc velký vliv na mě jeho slova měla. Přitom mi v hlavě zní jen: Pane Bože, já jsem tak trapnej.

Dazai mi věnuje menší úšklebek a lehce pozvedne obočí. Rychle stočím pohled na velice zajímavý chodník - všimli jste si někdy těch různých odstínů šedi? Nebo té spousty vyplivnutých žvýkaček...?