Smrtelnost Věčných - ONC23

I.

Nedokázal uvěřit, že na tu pitomou dohodu nakonec přistoupil, zcela střízlivý a vědom si té nekonečné nejistoty, zda bylo moudré věřit prostředníkovi Spravedlnosti. Po celou dobu magického přenosu Varracea jen tiše spílal sám sobě, všem bohům a celému proklatému lidstvu. Jak to, že elfové byli na rozdíl od lidí takový inteligentní, ušlechtilý národ, byť oba druhy kdysi dávno vznikly společně? Ta myšlenka přišla těsně před okamžikem, kdy společně s Witchinsem dopadl na tvrdou dlažbu a doslova zaryl obličej do země. Dobře, nutno osvětlit, že právě kvůli takovým to nejistým a tvrdým přistání byl tento způsob přepravy - teleportace - velmi neoblíbený a povětšinou také hojně kritizovaný. Vzniklo dokonce už i pár návrhů, aby toto zaklínadlo bylo zrušeno, neboť ne každý jej byl schopen spolehlivě ovládat a kolikrát i zkušený Služebník něco spletl a přenesl se na zcela neznámé, nežádoucí místo. Avšak Witchins se nikdy nebál, vlastně to on byl vždy ten, kdo takovéto návrhy rázně zamítal. Jenom štěstí, že jako Věčný nemohl Varracea zakusit, jaká by to byla bolest, kdyby si zlomil pár kostí v těle při této šílené jízdě.

Nasupeně se vyškrábal do stoje a oprášil svůj plášť. Co ho však vytočilo daleko více, byl výhled na pobavení jiskřící z Witchinsovi tváře a jeho pitomý posměšek. ,,Oh, taky sis cestu trhlinou Světů tak užil?" Zase se tak jízlivě ušklíbl, sňal jelenicové rukavice a zastrčil si je do skryté kapsy. ,,Čas vyrazit, splnit úkol a co nejrychleji odsud vypadnout, můj nevděčný příteli. Skutečně by mě ranilo, kdyby jsme tu někoho vyrušili - Jestli nás někdo uvidí, bude to problém, takže pohni pozadím a jdeme. Hlavně ať to neskončí jako vždycky... Pro bohy, opovaž se tu něčeho jen dotknout a zlomím ti obě ruce!" Poté, co Varracea okřikl na čtyři doby jako nějakého nešikovného tovaryšského učně se rázně otočil a vykročil dlouhou majestátní halou do středu pevnosti. Podpatky jeho vysokých jezdeckých bot hlučně zvonily o mramorovou dlažbu, třebaže se snažil ten zvuk utišit. Varracea jen mlčky, zatvrzele nasupený šel za ním a raději se rozhodl zdržet se nějakého komentáře. Naštěstí jakmile se hala rozdělila na několik chodeb, přešli z naleštěné, hlučné dlažby na dřevěné parkety, jež jim konečně dovolily pokračovat s tichostí stínů. 

Magický přenos nebyl proveden chybně - skutečně se nacházeli kdesi v lesích na jihu Malého pohoří, v Bělovlčí pevnosti spadající pod správu Věčných bojovníků. Služebníci a bojovníci se od sebe nikterak nelišili, všichni sloužili bohům a byli prostředníky veškerých jejich úmyslů. Leč tato skupina žila v utajení mezi lidmi - třebaže až daleko v horách, civilizací nespatřena -, svými soudruhy žijícími v Říši bohů vrchovatě pohrdali a doslova je nemohli vystát. Kolovaly nějaké řeči, že Witchins má údajně vážný vztah s někým z Bojovníků a právě kvůli tomu jako jediný může pevnost navštěvovat a používat Odraz moudrosti. Co na tom bylo pravdy, ani Varracea netušil, neboť jeho zpropadený přítel měl ve zvyku kolem toho děsně mlžit, jako by se jednalo o přísně tajnou informaci. Neptal se - hlavně když prostředník Spravedlnosti splní svou část dohody...

Čím déle kráčeli pevností, tím hlouběji se dostávali do nitra hory, v níž byl domov Bojovníků vystaven. A spolu s klesající teplotou se měnil i interiér a tak se brzy majestátní, diplomatická budova změnila ve vlhkou vojenskou stavbu, co místo dřevem obkládaných stěn měla odhalenou skálu, hrubě opracovanou a plnou pavučin.

Witchins prudce zabrzdil, div že mu jeho společník nevrazil do zad. ,,Někdo jde," šeptnul směrem k Varraceaovi. Chvíli jen stál a se zatajeným dechem naslouchal tichým, přibližujícím se krokům. Varracea si neklidně povzdechl, ale držel jazyk za zuby a čekal, co dál. A potom, dříve, než se zmohl na protest ho Witchins popadl za límec kabátce a strhl ho s sebou ke straně. Oba se doslova připlácly na zeď, až Varraceaovi z toho nárazu zazvonilo v uších.