Smrtelnost Věčných - ONC23

IV.

Minuty. Hodiny. Nebo snad dny? Těžký, vydýchaný vzduch plný vlhkosti, jenž byl vyplňován jen úmorným, nervy drásajícím tichem. A malí temní poslové smrti, jejichž žhnoucí rudé oči prozařovaly temnotu kopky, jako drobná světýlka, co lákala a děsila zároveň. Jediné, co to šílené ticho dokázalo prolomit, bylo skřípání krysích drápků o kameny, někdy docela blízko, často vzdálené, leč přesto vždy dokázal ve Varraceaovi probudit tento zvuk nepředstavitelnou hrůzu. Na neprostupnou tmu si zvykl brzy, avšak to, co ho skutečně nejvíce sžíralo zevnitř, jako smrtelný jed, co mu nedovolovalo oči zamhouřit a přivádělo ho k naprostému šílenství, byl jeho vlastní, nestravitelný vztek a bezbřehé zoufalství. Na onom proklatém místě věčné temnoty, kde čas jakoby neměl nejmenší moc, byly ty dva pocity to jediné, co stálo v popředí vězňovi mysli.

Byl to malý, ze všech stran stísněný prostor. A Varracea si jej - třebaže po slepu - stihl velmi rychle prohlédnout. Místnost, dala-li se tak tahle cela nazývat, měla tvar nepravidelného čtverce, strop byl nízký zhruba čtyři stopy, takže stát vzpřímeně na nohách se zdálo býti zcela nemožné. Všechny stěny po obvodu na dotek překvapily svým slizkým, vlhkým povrchem, hrubým, neopracovaným kamenem a pravděpodobně i vrstvou plísně. A veškeré naděje na záchranu vzaly brzy za své. Ať už tu byl vězněn jakkoli dlouhou dobu a ať se tam venku, za tlustými zdmi dělo cokoli, Varracea byl odsouzen k nekonečné samotě - od okamžiku, kdy Witchins podrazil svému příteli nohy a zanechal ho napospas vlastnímu osudu, a kdosi ho odtáhl v lehkém bezvědomí na toto ohyzdné místo, už nespatřil živou duši, nikdo nepřišel, nikdo se nevrátil, ani aby ho zkontroloval, či vyslýchal. 

Ve tmě, v beztvárné samotě, obklopen jen hladovými krysami, co se každou chvíli odvažovaly jít stále blíž a blíž, bez ponětí, jak čas plyne, či co se děje tam venku, topíce se v nejistotě, co přijde dál... Chyběl už jen krůček k šílenství. Ale Varracea věděl, že dovolí-li si, aby se mu zatemnila mysl, nic už mu z toho nebude moct pomoci pryč. Musel zůstat ve střehu, s jasnými smysly a chladnou hlavou. Stále ještě svíral ten drobný plamínek naděje, třebaže se obával, zda mu již v rukách dávno nepohasl, leč měl strach příliš pochybovat o té poslední špetce životadárné naděje, co mu jako jediná uprostřed temnoty zbyla. Musel vydržet, musel se tomu postavit čelem a nepřestat si opakovat, že tam nahoře je světlo, sladký, teplý sluneční svit, co zažene všechen vtíravý chlad té mrazivé kopky. 

Ozvalo se skřípnutí drápků o tvrdý kámen a kdesi v tom nejstinnějším rohu se na okamžik mihl záblesk rudých očí, slídících po jakýchkoli zbytcích jídla. Jenže tady už žádná potrava pro krysy nezbyla, jen hromada masa a kostí, choulící se u jedné ze stěn ve svém černém plášti. Varracea byl kdesi na hranici smrtelnosti a hlad, tolik typický pro smrtelníky, ho nejdříve neskutečně zaskočil, leč později si zvykl a dokázal už jen tiše trpět jeho neodbytné škemrání. Možná to byla také ta jediná věc, co ho s přerostlými hlodavci spojovala - byli zoufalí, hladoví a lační přežít další úmorný den. Bylo až zvláštní a zároveň tak ohyzdně odporné, co vše je každý živý tvor schopen udělat pro vlastní přežití a svou nejistou budoucnost - v případě smrtelného Věčného šlo o něco, před čím by ještě za normálních okolností ohrnoval nos a šklebil znechuceně ústa. Avšak sžíral ho strašlivý hlad a všude kolem se promenádovala potrava s dlouhými ocásky a ostrými čumáky, plnými zákeřných zubů, co bodaly jako malé jehličky, bylo jasné, že nevydržel dlouho odolávat. 

Krysy se staly živoucím důkazem, že i něco tak odporného a všeobecně nenáviděného, má více inteligence než kdejaký běžný tvor. Byly to chytré, mazané potvory, slizké jako hadi a jen tak se nehodlaly nechat chytit. Vždyť nejspíše samy počítaly s tím, že až bude Varracea blízko konce svých sil, pustí se do své bezbranné kořisti a konečně zaženou po tak dlouhé době kručení v žaludcích. 

Zkoušel to různě - číhal, bez hnutí seděl a předstíral spánek a jakmile se nějaká zvědavá krysa dostatečně přiblížila, vymrštil se ze svého místa a chňapl po ní. Dokonce i vyzkoušel primitivní pasti - obrátil svůj plášť naruby a celý jej prohledal, ku vlastnímu hřejivému překvapení objevil v jedné z kapes nakousnuté jablko, nejspíše ještě z šenku v údolí Neictan, ale jako návnada na přilákání kořisti to stačilo. Škoda jen, že nic z toho ve skutečnosti nevyšlo. Ti zatracení hlodavci byli zkrátka až moc opatrní a rychlí - proklouzli mu pod rukama a ono jablko si odtáhli kamsi do temného kouta. Varracea měl neskutečný vztek, což jeho trýznivému hladu zrovna nepřispělo. A tak opět udělal to jediné, čím se na tomto temném místě dala spolehlivě zabít dlouhá chvíle - spal.

Už neměl nejmenší pochyby, že zde musel strávit více než jen pár hodin. Mátlo ho to. Kde jsou jeho věznitelé? Jak to, že se jeho hlava ještě neskvý na hradbách Bělovlčí pevnosti? Měl by cítit obavy, nebo úlevu? Necítil ani jedno, byl prostě jen zmatený a příliš vyčerpaný na to, aby se nimral ve vlastním zoufalství a neutuchajícím vzteku.

Když poté opět upadl do bezbřehého moře snění, přikradly se nenápadně do jeho mysli i sny a po dlouhé, velmi dlouhé době se Varracea vytrhl ze spánku s bušícím srdcem až v krku a kapičkami studeného potu na zátylku. Už zase je viděl - ty obrazy... 

Každý detail, každá maličkost, všechno bylo úplně stejné, jako když hleděl do Odrazu moudrosti. Avšak tentokrát se s tou dívenkou nesetkal na nekonečné, rozkvetlé louce a nad hlavou neměl oblohu před bouřkou, nýbrž kamennou klenbu. Byly v chrámu, v jeho chrámu! 

Děvčátko vypadalo naprosto totožně, jako když se viděli naposledy, ty stejné nachové šaty, bosé nohy, ohnivé vlasy plné květin a dětsky nevinný úsměv ve tváři. A v rukách svíralo krvavě rudou růži. Varracea netušil, co má dělat, co má říct, proč zde vlastně je, tak tam jen stál, nehybný, jako kamenný chrlič na střeše. 

Chrám byl velmi stinný, působil nesnesitelně opuštěně, zchátrale, třebaže se zatím tyčil zcela hrdě a bez jediného ulomeného kusu omítky. Chmurnou atmosféru přerušovalo jen matné, žluté světlo proudící sem z vitrážových oken. Naproti vchodovému portálu se vyjímal oltář prostředníka Osudu, leč před ním nebyly žádné obětiny, jak se to obvykle dělávalo. Oltář sestával z vysoké desky, na níž byl zidealizovaný obraz Varracea - lidmi milně považovaného za jednoho z bohů - a několika dávno vyhaslých svící. Byla zde jen jedna řada lavic a deset oddělených prostorů, v nichž se nacházely vždy dvě židle proti sobě - aby se zde lidé mohli soukromě pokusit navázat kontakt s bohem a promluvit s ním. Ale k čemu to všechno, když tu stejně vládla jen prázdnota a ticho? Kam zmizeli všichni věrní uctívači?

Dívčiny bosé nožky pleskaly o dlažbu a jen díky tomu zvuku se Varracea náhle probral ze svého zamyšlení a obrátil svou pozornost zpátky k ní. Lehkým, klidným krokem mířila k tomu opuštěnému oltáři a tiše si broukala jakousi neznámou melodii. Až těsně pod Varraceaovým obrazem se zastavila, stoupla si na špičky a pokoušela se lépe si malbu prohlédnout. Nebylo to kdoví jaké mistrovské dílo a ať už byl jeho autorem kdokoli, rozhodně šlo poznat, že neměl nejmenší ponětí, jak Varracea doopravdy vypadá. Potom zvedla před oči květinu ve své ruce, drobnými prstíky se jí dotkla, nejdříve jen okvětních lístků, ale její prsty jely dál, až narazily na ostrý trn vyrůstající ze stonku. Dívenka se vylekala, z bříška palce jí ukápla kapička krve a rozpleskla se na dlažbě. 

Varraceaovo zamrzlé tělo se dalo instinktivně do pohybu, leč zastavil se dříve, než stihl dojít až k dítěti. Netušil, proč ho náhle polila taková nepředstavitelná hrůza.

Děvčátko se sehnulo a potom pomalu, se vší opatrností, položilo rudou růžičku před oltář. Už se neotočila zpátky k Varraceaovi, jen se zvedla a němě hleděla na obraz před sebou, zatím co stála v kaluži vlastní krve...

____-

Už je tu zhruba 9 406 slov!