Projekt T

I.

„Základním cílem našeho snažení je, aby to bylo natolik utajené, že i my nakonec zapomeneme, k čemu vlastně sloužilo, a ono bude postupovat jakoby samospádem, na principu setrvačnosti," pronesl Yaw Mart, když rozděloval pohlednice do kupek, z nichž si je postupně brali jeho spolupracovníci, aby na ně napsali potřebné adresy. „Setrvačnost je dobrá věc; nevěřte nikomu, kdo Vám říká opak. Chápete, co máte dělat?"

„Ano," prohlásil jeden z nich. „Rozeslat tyto pohlednice na různá místa po světě, hlavně tam, kde už se to uchytilo. Ale jak se zaručí, že ta zpráva bude pochopena?"

„Teď určitě pochopena nebude, na to mají všichni málo informace. My to musíme jenom rozsít. Když se objeví něco nového, moc lidí to nechápe; pak to stoupne v oblibě a nakonec to začne mizet. A pak začne ten skutečný kult. A ty pohlednice by se mohly dostat právě k takovým lidem. Lidi pohlednice nevyhazují – nechávají si je na půdách, práší se na ně v krabicích. Tím získávají na hodnotě."

„Ale budou lidi moudří z toho, co uvidí?"

„Bude je lákat záhadnost toho všeho, ale nevím, jestli rozklíčují to, co jsem už řekl – že je to věc, kterou by z nás nedostali, i kdyby nás mučili, protože my sami to už do té doby zapomeneme."

Pomocník pokýval a věnoval se dál pohlednici. Yaw Mart ještě jednou prohlížel všechny kusy a upravoval detaily. Někdy se mu zdálo, že jsou kolejnice na hlavní ulici města nakresleny příliš okatě; byl možná až příliš důsledný, ale nakonec se rozhodl takové kusy vyřadit. Jindy nebyla úplně důvěryhodná přikreslená tramvaj, která byla zachycena neperspektivně, a na první pohled bylo jasné, že do obrazu nepatří. Většina pohlednic však působila jako dokonalá umělecká díla: v sépiových i černobílých barvách se objevovaly třídy měst, dámy vodily na procházku psíčky a mezi kočičími hlavami se skvěly ocelové žlábky, po kterých – na těch pohlednicích, kde k tomu retušér našel odvahu – jezdily staré tramvajové skříně. Yaw Mart slyšel jejich cinkot až v uších. Usmál se a byl spokojen.