Projekt T

IV.

Před více než patnácti lety jsem na školním výletě navštívil Nice. Po oné noci, kdy jsem vysledoval spojitost, na kterou jsem nemohl zapomenout, jsem na tu dobu hodně myslel. Přišlo mi zvláštní, že jsem si tehdy neuvědomil, jak osudové – nemám to slovo rád, ale zde si to nemohu jinak vyložit – bylo, že jsem se v tom městě ocitl právě v době, kdy obnovovalo svou tramvajovou síť.

Je to už dávno, takže se mi těžko snažilo přijít na něco relevantního. Tušil jsem, že budování nových kolejí a drátování je stěžejní okamžik, který by mi mohl pomoci pochopit další souvislosti a pohnout se dále. V tehdejší situaci jsem totiž nemohl přijít za historiky a říci jim, o čem bych chtěl psát práci; měl jsem minimum podkladů a na nejasná tušení jsou vědci hákliví. Nezbývalo mi tedy nic jiného než pracovat se střípky, které jsem za svůj život zřejmě nashromáždil, ale protože jsem z nich dlouho nemohl nic sestavit, zase jsem je poztrácel.

V Nice jsem navštívil pobočku místního dopravního podniku, který měl v budoucnu provozovat i tramvaje. Prohraboval jsem se krabicemi s prospekty a suvenýry, které jsem si z tehdejšího pobytu ve Francii přivezl, ale nemohl jsem najít nic, co by mi pomohlo. Až mezi pohlednicemi jsem objevil jednu, která neměla s mým pobytem na první pohled nic společného. Zadíval jsem se do polorozmazaných sépiových barev a rozpoznal ulici amerického města, zřejmě z počátku dvacátého století, na které byla zachycená pouliční dráha a starý tramvajový vůz. Před ním přecházel postarší muž a opíral se o hůlku; nakláněl se k zemi a vypadalo to, že ani nevnímá, že přechází přes koleje. Zprvu jsem předpokládal, že tramvaj stojí, a proto ten muž prochází tak klidně, ale nenašel jsem na fotografii nic, co by připomínalo zastávkový označník; podíval jsem se proto na název města, který byl uveden v rohu pohlednice, a našel si jeho oficiální stránky na internetu. Pečlivě jsem si pročetl historii města a zjistil, že v daném městě nikdy tramvaje nejezdily.

V žaludku jsem ucítil směs strachu a vzrušení. Posadil jsem se a začal o mnoho usilovněji než předtím přemýšlet nad tím, kde jsem k pohlednici přišel. Při vzpomínání na návštěvu dopravního podniku jsem si vybavil okamžik, kdy jsem u dveří do budovy míjel ošumělého bezdomovce, který prodával staré tisky. Viděl jsem, že má mezi nimi i fotografie s tramvajovými motivy, které mě zajímaly, a i proto, že mi ho bylo líto, jsem mu za ně nabídl větší sumu peněz, než s níž počítal. Muž však o peníze nejevil zájem, vtiskl mi pohlednici do ruky a chvíli jsem cítil jeho ruku ve své, jako by mě o něco prosil. Když jsem z dopravního podniku vyšel, nikdo před ním už nestál.

Nemohl jsem pochopit, že mi tak silný zážitek zmizel z paměti, a společně se zjištěním ohledně onoho města jsem začínal věřit, že jsem na stopě. Chtěl jsem však ještě chvíli vyčkat a svou návštěvu u historiků neuspěchat, abych si mohl svou práci prosadit.