Projekt T

III.

Malý Pavel vyšel na ulici jenom v nočním úboru. Ozdobné lampy osvětlovaly prostorné náměstí, kolem nějž se jako smyčka utahovaly kolejnice. Nad hlavou se mu prohýbaly svazky nejrůznějších drátů; když se podíval do ztemnělého prostoru před sebe, viděl město přes složitou mříž s nepravidelnými mnohoúhelníky. Část kabelů byla stočena na sloupu, aby mohl být hned ráno zadrátován zbytek trati. Obloha byla modročerná a z blízkého okna se ozýval zvláštní elektrický zvuk, který byl zrytmován tak, že se zdálo, že je součástí experimentální hudební kompozice.

Pavel se vydal po kolejích, které se v měsíčním světle vlhce leskly. Neměl strach, spíše cítil potřebu jít dál; zvláštní skladba mizela v dálce a vypadalo to, jako by ji pohlcovala spleť drátů. Překvapovalo ho, že na trati zatím nenarazil na žádnou tramvaj, ale připsal to tomu, že ještě není úplně dokončená; přesto si tajně přál, aby narazil alespoň na jeden vůz, třeba s uhlím nebo poštou, nebo na soupravu, jejíž řidič usnul na smyčce a teď rychle spěchá do vozovny, protože se připozdívá.

Zdálo se, že se mu jeho přání vyplní. V menší vzdálenosti před sebou uviděl světlo, u něhož okamžitě poznal, že patří vozu pouliční dráhy. Mléčně a míhavě proráželo noční tmu a na stanovišti řidiče bylo vidět shrbenou postavu. Pavel sešel z kolejí a skryl se za blízký sloup. Ozvaly se zvuky střevíčků a světlo zastínila ženská postava v kratším červeném kabátě a s dlouhými blonďatými vlasy. Způsob, jakým do světla vstoupila, byl pro Pavla záhadou, protože ji vůbec nespatřil zepředu – bylo to, jako by vystoupila přímo z tramvaje, jako by se náhle vynořila z její čelní části.

Malý Pavel se schoval ještě důkladněji; původně se chtěl vrátit zpátky domů, ale jednak si říkal, že by se mu to asi nepodařilo bez povšimnutí, jednak ho něco na té scéně magnetizovalo. První důvod by stejně neobstál, protože pokud mohl ze svého úkrytu soudit, dvojice se soustřeďovala plně na sebe – i když se zdálo, že se jejich pohledy neprotínají, nebo že sehrávají nějaký druh zvláštní scénky. Všechno působilo divadelně.

Červený kabát, který na sobě žena měla, se náhle začal vzdouvat a vlnit, aniž by bylo vidět pohyb rukou. Postupně se jí vznesl na ramena a padl k zemi. Postava stála před Pavlem i řidičem nahá, ale byla v ní spíše monumentálnost než smyslnost, která Pavlovi připomínala pocit, které měl, když se s rodiči procházel v muzeu se zlomky antických soch. Bylo to, jako by někdo mezi kočičí hlavy zasadil Boticelliho Venuši, nebo lépe – Venuši Mélskou.

Žena se náhle pohnula, ale ze světla nezmizela; to se pohybovalo současně s ní, jako by ho ovládala vlastní vůlí. Malý Pavel teď uviděl osvětleného i řidiče, k němuž se po schůdcích tramvaje přibližovala; snažil se rozeznat i jeho obličej, ale buď zrovna na to místo dopadal stín, nebo mu tvář úplně chyběla. Žena přistoupila k řidiči a Pavel si až teď povšiml, že něco svírá v zaťaté pěsti. Rulička zvláštního, tvrdého papíru se zaleskla ve světle, které zintenzivnělo a ozářilo zdobně napsané písmeno „T".

Řidič pohnul rameny, což si malý Pavel vyložil jako souhlas; poté chvíli šmátral po palubní desce, během čehož se světlo vracelo do své původní polohy a brzy obě postavy zmizely ve stínu. Po chvíli se tramvaj neslyšně rozjela a za několik chvil zabočila do menší postranní uličky.

Pavel rychle běžel domů, rozsvítil si v pokoji lampu a začal kreslit, aby na to nezapomněl.