Projekt T

II.

Probudil jsem se okolo půl druhé v noci. Měl jsem pocit, že se mi něco zdálo. Bylo to jako výjev ze staré doby, možná z počátku dvacátého století. Pamatoval jsem si jen několik postav, stohy tvrdého papíru a záblesky kovu.

I když jsem nikdy neměl problémy se spaním, probouzení v noci se poslední dobou stalo pravidlem. Měl jsem pár způsobů, jak znovu usnout, ale žádný nefungoval ideálně. Bylo potřeba se hodně unavit. Vzal jsem si do ruky mobil a bezmyšlenkovitě projížděl videa na YouTube. Poslední dobou jsem si oblíbil záběry z prvních kamer, jež byly různě rozmístěny po světových městech; věděl jsem, že zvuky jsou dokonstruované nadšenými provozovateli kanálů, ale nechával jsem se tou iluzí oklamávat. Našel jsem dokonce několik záběrů z poválečného období, které byly barevné a ozvučené autenticky – hrčení starých motorek, pískot ptáků, bzukot zvonku u bicyklů.

Upřímně jsem tato videa nesledoval proto, aby mě zrelaxovala do spánku, a vlastně ani ne proto, že jsem byl historik a byl by to profesní zájem. Asi by bylo blíže pravdě, kdybych řekl, že jsem chtěl v těch videích zachytit střípek života, ale ani to by nevysvětlilo, proč jsem se při jejich sledování tolik koncentroval. Nazval bych to hledačstvím, ale nevím, co přesně to slovo znamená – tak to mám u slov, která mi nikdo nikdy nevysvětlil, ale vyčetl jsem je z knížek a doplnil k nim vlastní představu o jejich významu. Navíc na tom slově ulpívala patina starobylosti, která ho znedůvěryhodňovala.

Postupně mi však něco začínalo docházet. Sledoval jsem záběry z Varšavy, Berlína, Prahy, Vídně, Moskvy, Londýna, Paříže a New Yorku – všechno jsem pečlivě prověřoval a začala se mi vynořovat konstanta. Je to neuvěřitelné, že se ty velké kymácivé stroje se svými lyrovými sběrači protloukaly téměř každou městskou uličkou; jako by si někdo v jednu chvíli řekl, že protne město sítí ocelových prutů, sloupů a drátů; narazil jsem dokonce na fotografii, v níž tramvaj jela ulicí – snad pražskou – a proud odebírala tyčovým sběračem z postranního vedení. Tolik nápadnosti si ovšem celá věc nemohla dovolit. Nakonec převládlo klasické vedení nad jízdní drahou.

Napsal jsem si pár poznámek do mobilu, odložil ho a znovu si lehl. Chtěl jsem chvíli nechat mysl pracovat bez dalších podnětů. Z otevřeného okna jsem uslyšel, jak se tramvaje točí na smyčce – táhlý zvuk, jako vzdálený poryv silného větru, nebo jako když člověk špatně nastaví signál nějakého radiopřijímače a ten mu s ohlušující důsledností připomíná, na jakém principu vlastně funguje.