Forgotten

2

Domky byly postaveny z černého dřeva a neméně tmavých, šedivých cihel. Střechy byly pokryté mechem, ke kterému se pomalu ale jistě plazil břečťan, který byl přirostlý snad na každé budově.

Vesnice byla zahalená v ranní mlze. Z jedné strany jí držela v bezpečí klidná řeka s dřevěným mostem, z druhé strany se tyčil obrovský masiv lesa. Stromy obrovské sto až dvě stě metrů. Vedla mezi nimi docela široká lesní cesta, kterou lemovaly další domky, hospoda, ohniště s lavičkami kolem, malé tůně, okolo kterých se pásly tvorové podobné kravám, akorát mnohem huňatější, a také obrovští černí koně s hřívami skoro na zem.

Obyvatelé této velké vesnice byli ranní ptáčata. Někteří seděli před domy, připravovali snídani venku na ohni, někteří myli okna, starali se o zahradu. Výškou se Dorianovi mohli rovnat, i tou bledou pletí. Zatímco Dorian měl bílou pokožku z nezdravého životního stylu a nedostatku slunečního světla, oni jí měli takto naprosto přirozenou.

Zapletené i rozpuštěné dlouhé vlasy měla většina z nich, někteří byli na krátko, ale všichni v nich měli zapletené ozdoby z květin, lístečků a větviček. Muži i ženy měli trochu ostřeji řezané rysy a tmavější rty. Všichni měli umně ušité oblečení s vyšívanými květy na šátcích, sukních a košilích, laděné do zelené a hnědé, něco z bílého lnu.

Jakmile Doriana viděli procházet, přestali v práci. Popravdě nevěděl, zda s nimi vůbec navazovat oční kontakt nebo ne. Stříbrnou korunu měl dávno schovanou ve vaku na sedle, ale přemýšlel, zda to vůbec pomohlo. Sledovali ho všichni. Dorian netušil, jak ho znali a co jim jeho bývalí podřízení udělali, jak tu postavili ten dům pro něj, komu ukradli materiál, koho donutili pracovat, jak jim vůbec oznámili, koho do jejich lesa plánují schovat a uklidit?

Držel hlavu vzhůru a šel dál. Krok za krokem, snažil se neprovokovat ani jedním nepatrným pohybem.

Les to byl nádherný. Popínavé rostliny visely dolů i z větví mohutných, smrkům podobných stromů s černou kůrou, které byly zároveň porostlé mechem a pár nafialovělými houbami.

Na parapetu jednoho domku sedělo něco, co bylo podobné kočce se čtyřma ušima a rozděleným ocasem. V korunách stromů se ozýval zpěv ptactva a Dorian, našlapujích pomalu vpřed, se nestačil na tu krásu dívat.

Po asi deseti minutách cesty po této větší pěšině se před ním rozestoupila mýtina a na jejím konci se k nebesům tyčila docela velká kamenná vila. Černá střecha, mech, břečťan, obrovská gotická okna s barevnými sklíčky. Vypadala majestátně. Zahalená v ranní mlze vypadala tajemně a přesto útulně.