Bez tebe o Vánocích

12.prosince

Včerejší den byl příjemnější než jsem čekala. Sophie mi chyběla, ale Cole mi poskytl vše, co jsem potřebovala. Hodně jsme si povídali a nakonec jsme si pustili vánoční komedii a objednali si jídlo. Připadalo mi, jako bychom to potřebovali oba. Prostě jen tak bezstarostně být a mluvit. Mluvit o čemkoli, co nás zrovna napadne, ale ne o nějak závažných tématech. Zkrátka to mezi námi bylo skoro jako dřív.

Když jsem potom přijela domů, čekal na mě táta. Včera jsem mu dala vědět, že přespím u kamarádky, protože jsem nechtěla zmiňovat Cola, a tak se o mě nebál. Alespoň, co se týče mé bezpečnosti. Malou starost o mně ale měl, která souvisela s mým snem o mámě.

Díky Coleovi jsem se ale tátovi otevřela. Řekla jsem mu vše, co jsem v sobě držela a táta mě poslouchal. Pochopil mě. Myslím, že mě chápal vždycky. Pouze já sama jsem v sobě neustále probouzela jakousi nejistotu, která tam možná ani nikdy nebyla. Táta mě přece nikdy nesoudil, z ničeho mě nevinil, byl tu pro mě a chtěl, abych se prostě jen cítila dobře.

Jako by se nám oběma ale ulevilo. Dnes ráno už nad námi nevisely žádné nevyřešené otázky či jiné nesrovnalosti. I s Camryn jsme byly v pohodě. Dokonce se mnou ráno vyjednávala, protože dnes chtěla auto, o které jsme se dělily. Mnohem častěji jsem s ním jezdila já a vozila ji, a tak jsem jí ho dnes ochotně přenechala. Musela mi ovšem slíbit, že mě odveze do školy a pak i domů.

Doufala jsem jen, že na mě nezapomene. To se totiž stávalo velmi často. Většinou mě potom museli odvézt Sophie s Benem, jenomže ti tu teď nebyli. Nebo Roy, ale ten už teď také nepřipadal v úvahu. A Isaac jezdil s kluky z týmu nebo ho vyzvedával Owen. A tak jsem prostě Camryn musela věřit.

Zrovna sedím na lavičce v tělocvičně, kde mají kluci odpolední trénink, ale příliš je nesleduji. Mnohem víc kontroluji svůj telefon, na který by mi měla přijít zpráva od mé nevlastní sestry. Vyučování už je dávno u konce, ovšem Camryn se stále neozývá. A tak se schovávám tady a aspoň si čekání zkracuji děláním úkolů.

Snažím se plně soustředit na matematické vzorečky, když mě vyruší cinknutí telefonu. No konečně. Camryn mi po zprávě oznamuje, že už jede. Složím si učebnice do tašky, když se přes celou tělocvičnu ozve trenérův přísný křik. „Evansi! Tak střílej!"

Vzhlédnu a očima zapátrám po důvodu trenérovy nevrlosti. Můj pohled spočine na Coleovi. Má volnou cestu, tedy dokonalou příležitost, které by měl využít. Ale on udělá přesný opak. Místo aby vystřelil, přihraje míček Isaacovi. Isaac je však obklíčený a než stačí zareagovat, míč chytí do své lakrosky protihráč.

„Panebože," uslyším trenéra vydechnout. Zoufale si schová obličej do dlaní a začne chodit sem a tam. „Dej si pauzu!" zakřičí zničehonic na Colea a Isaac se k němu hned rozběhne. Chytí ho za rameno a něco mu řekne. Cole ho však naštvaně setřese a vyběhne z tělocvičny. Isaac zůstane nechápavě stát na místě.

Měla bych už jít. Měla bych prostě spěchat za Camryn, ale pravdou je, že mě také nechala čekat a pár minut navíc určitě počká. Kromě toho mi Cole pomohl, vyslechl mě a já pro něj chci udělat totéž. A tak neváhám, odložím své věci na lavičku a vydám se za ním. Zamířím do šatny, kam vlastně nemám přístup, ale o to se teď příliš nestarám. A pak to uslyším. Rány. Hlasité rány.

Jakmile se dostanu do šatny, zůstanu stát ve dveřích. Cole shazuje věci kolem sebe a mlátí do zdi. Chytá se za vlasy a když mu dojdou síly, opře se o stěnu a hlavu sklopí k zemi. Pak se ale probere, když si všimne mé maličkosti.

„Jsi pryč, Mio. Na tohle teď nemám náladu!" vykřikne na mě vztekle. Vím, že to tak nemyslí, ale nemůžu tvrdit, že mě jeho drsný tón nezabolí.

Ale moje nohy se odmítají pohnout.

„Můžeš sakra už jít? Jsem v pohodě, jasný? Tohle tady, uklidím to, já jenom..."

Než stihne pokračovat, vymažu veškerou vzdálenost mezi námi a přitáhnu si Colea do objetí. Je vyšší než já, a tak si musím stoupnout na špičky. Colea to zaskočí. Chvíli jen tak stojí a možná se snaží pochopit, proč to dělám. Ani já sama to nevím. Možná tu pro něj prostě jen chci být jako on pro mě.

A pak ucítím, jak se jeho ruce dotknou mého pasu. Jedna se o chvilku později přemístí z mého pasu na záda. Zaplaví mě pocit nervozity, ale zároveň úlevy. Jeho dotek je tak jemný, že ho skoro necítím. Ale přesto ho vnímám dost intenzivně. Dovolil mi se k němu dostat. Dovolil mi poskytnout mu oporu a to pro mě znamená neskutečně moc.

Zdá se, že tohle stačí. Slyším jeho zrychlený dech a cítím tlukot jeho srdce. Myslím, že on cítí i to moje. Cole si mě k sobě najednou přitiskne blíž. Jsem v zajetí jeho silných pažích a má to na mě přímo ohromující účinek. Takový, který jsem snad v žádné jiné mužské blízkosti nezažila. Je to pro mě nové, nezvyklé a možná trochu i děsivé. Ale vím, že je to teď to jediné, co chci.

Nechci tu chvíli přerušit, ale musím. Musím se zeptat. „Co je s tebou, Cole?" Po zaznění mé otázky se Cole stáhne, přesně, jak jsem předpokládala. Pustí mě a odstoupí. To teplo, které jsem doposud pociťovala, vystřídá chlad.

„Vzal jsem si prášky," odsekne.

„Neptala jsem se na prášky. Nezajímá mě, jestli je bereš. Zajímá mě, jak se cítíš." Moje slova ho něčím zaujmou, ale stejně se znovu odvrátí.

„Proč bych to měl říkat zrovna tobě, Mio? Jsi nejlepší kámoška mojí ségry."

Trhnu sebou. To jsem. Odmítnu to ale uznat nahlas. „A proč bys nemohl?"

„Nechci do toho nikoho zatahovat. Je to můj problém."

„Lidi by neměli řešit problémy sami."

„Přestaň mi promlouvat do duše. Jsem zvyklej bejt na všechno sám."

„Ale ty nejsi sám, Cole. O to tady jde. Nejsi sám. Máš plno lidí, kteří mají o tebe starost. Jenom se bojí. Bojí se, že tě ztratí, když se o tebe začnou moc starat. Že je odeženeš. A mají pravdu. Přesně to totiž děláš."

Jako by ta slova zasáhla Cola někam, kam dohlédne jen on sám. Protože najednou se v jeho pohledu cosi změní. Jeho drsná fasáda je pryč. Nahradí ji něha, ale zároveň i obavy.

„Musí to zůstat jenom mezi náma," řekne jen. Klade však na svá slova velký důraz. Vím, že se mi tím snaží říct hlavně to, že i před Sophie musím mlčet. A popřípadě jí lhát. Nevím, jestli to dokážu. Není to správné, hlavně proto, že mně samotné se nelíbilo, když mi něco zatajila. Ale přikývnu. „Kontaktoval jsem mámu."

Tak tohle je to, co bych čekala ze všeho nejméně. Ale zároveň si uvědomím, jak je to skvělé. A co bych za to dala já, kdybych znovu mohla mluvit s tou svou. „To je úžasný, Cole."

„Úžasný? Ne, to není. Já jsem si myslel, že se mi neozve. Ale ona se ozvala a chtěla by mě vidět osobně."

„Měl by ses s ní setkat," vyjádřím svůj názor.

„Já nemůžu. Je to jako bych zradil tátu, Sophie a Bena. Oni o tom nemají ani tušení. A možná by byli naštvaní. Možná ji nechtějí v našich životech."

„Ale ty ji tam chceš," odtuším. Je naprosto pochopitelné, že chce Cole poznat někoho, kdo si prochází tím samým jako on. Když mi to Sophie vše řekla, najednou vše dávalo mnohem větší smysl. Mrzelo mě, že odešla, ale možná to tehdy bylo to nejlepší východisko.

„Asi? Já si nejsem jistej. Chci jenom poznat někoho, kdo je na tom jako já. A kdo by mi možná pomohl to všechno zvládnout líp, víš? Věděl jsem, že ji musím vidět. Ale teď... Asi jsem to nedomyslel." Začne přecházet po šatně, aby sám sebe upokojil.

Bezmyšlenkovitě ho chytím za paži, čímž ho zastavím. Plně na mě přesune svou pozornost. V jeho pohledu je všechno, co nedokáže říct nahlas. Vidím v něm zoufalství, ale i potřebu setkat se s ní. Tyto dvě emoce spolu svádějí boj, ale nemusí nutně jedna z nich vyhrát. Obě mají svůj význam a Cole by měl i obě cítit.

„Cole, jestli to neuděláš, mohl bys toho potom litovat. Kdybys chtěl... mohla bych tam být s tebou."

„To bys udělala?"

Nezaváhám ani na okamžik. „Ano."