Bez tebe o Vánocích

4.prosince

Ráno je klidné a tiché. Sophie s Owenem ještě spí a my s Isaacem se povalujeme na pohovce. Ležím na jedné straně a nohy mám položené v jeho klíně. Isaac sedí na té druhé a společně sledujeme televizi. Vlastně ve skutečnosti se moc nedíváme. Povídáme si o dárcích, které zamýšlíme koupit pro naše blízké, a sem tam naše konverzace sklouzne k rodině.

Vím, že Isaac nemá se svými rodiči tak dobrý vztah jako já s tátou. Nebo s Holly. Ale i přesto mu na nich hodně záleží. Přece jen jsou to rodiče. Isaac je uvnitř velmi silný a já ho za to všechno obdivuji.

To zranění ho zasáhlo, byla jsem s ním v situacích, které byly i pro mě zcela nové a on se mi v nich otevřel víc než kdy jindy. Vlastně nás to ještě víc sblížilo. Od té doby si bezmezně důvěřujeme. Ne, že bychom si předtím nevěřili. Ale cítím, že jsme si teď zkrátka bližší.

„Jaký byl tvůj nejoblíbenější dárek, co jsi kdy dostal?" zajímá mě.

Isaac nemusí přemýšlet dlouho. „Moje první lakroska. Ale jako malej jsem měl šílenou radost, když jsem před domem našel kolo."

„To všichni dostávali jako malí kola? Já totiž ne," přiznám.

Vzpomínám si, že jsem dostávala spoustu dárků. Určitě to není tak, že by mi v dětství něco scházelo. Ale jako malá jsem měla radši kolečkové brusle. Na kole jsem samozřejmě také jezdila, ale to jsem tak trochu sdědila po jednom klukovi od nás z ulice. Bydlel tehdy s rodiči v sousedním domě. Ale zanedlouho se přestěhoval.

Isaac se ke mně nakloní a chytí mě za ruce. „Je mi tě upřímně líto," vyjádří mi svou hranou lítost.

Z legrace ho odstrčím a on se začne smát. Nemůžu jinak než se k němu přidat. Ani si neuvědomujeme, že kousek od nás ještě dospávají Sophie s Owenem. Jelikož ve vteřině se oba objeví u nás a jejich výrazy nám prozradí, že je to naší zásluhou.

„Čemu se tak smějete?" zeptá se Sophie ještě unaveně. Přisedne si na kraj pohovky ke mně a snaží se rozkoukat. Posadím se, aby měla víc místa.

„To byste nepochopili," odvětí Isaac.

„Mám udělat kakao?" navrhnu a vyskočím na nohy. Mám dnes příliš energie.

Sophie se na mě vděčně usměje a kývne. Isaac je naopak lenivý, a tak ho hodlám zapojit. Než se sám doopravdy přinutí zvednout, už ho držím za ruku a pomáhám mu vstát.

„Proč musím jít s tebou?" škemrá. Ale přesto mě následuje tam, kam chci. Je komické sledovat tuhle jeho verzi, připomínající malé dítě, jež nedostalo hračku, kterou chtělo.

„Protože ty hrnky sama neunesu."

„A ty tady nějaký vidíš? Já teda ne," prohlásí s pohledem upřeným na kuchyňskou linku. Probodnu ho očima. „Jasně, chápu. Mlčet a dělat," natáhne se pro ně na poličku a já se jen zasměju.

❆

Po dlouhém dni se večer vracíme domů. Všude už panuje tma, vítají nás jen světla velkoměsta. Všechna ta světla jsou lidé. Lidé, na kterých záleží ze všeho nejvíc. Byl to moc hezky strávený víkend a uvědomuji si, že už je za námi. Mít kolem sebe lidi, kterým je jedno, kde jsou, hlavně když jsou s vámi, je něco, co všichni potřebujeme. Potřebujeme vědět, že tu po našem boku bude pořád někdo stát. A já jich vedle sebe mám hned pět. Tátu, Holly, Camryn, Sophie a Isaaca.

Docela na to zapomínám. A možná bych si to měla připomínat mnohem častěji.

Chce to nějaké bláznivé zakončení, pomyslím si. Když se blížíme k ceduli Chicago, něco mě napadne. „Owene, zastav tady!"

Owen se trochu lekne a mně dojde, že jsem měla být trochu mírnější, ale stihne zabrzdit. Když zastaví, poklepu Sophie na rameno. „Pojď!" otevřu dveře od auta a ani nepočkám na to, co mi Sophie chce říct. Vyběhnu ven do té hromady sněhu a běžím nějaký kus od silnice. Sophie mě pomalu dohání.

„Mio! Zbláznila jsi se? Co to děláme?" ptá se při běhu.

Vtom už si ale lehám do sněhu a začínám válet anděla. Sníh mě neuvěřitelně zastudí, ale zároveň přivítá ve své chladné náruči. Sophie se nevěřícně zasměje.

„Ty jsi opravdu zešílela!" dívá se na mě, ale sekundu nato se položí do sněhu vedle mě. „A já taky!" dodá.

„Tradice se mají dodržovat!" zakřičím.

Sníh nad námi poletuje a my jej zůstaneme pozorovat. Po nějaké chvíli vstanu a opráším si ho z džín. Prohlédnu si své dílo a Sophie též. Zasmějeme se a běžíme společně dál. Vezmu studený sníh do dlaní a vyhodím ho do vzduchu. Jako by mi nestačilo, že sněží. Ruce mi mrznou, ale tělem mi proudí nadšení. Takové, na jaké občas zapomínám, že ho můžu mít. Jiní lidé nemohou volně pobíhat, nemohou si do rukou nabrat sníh, nemohou v něm vytvarovat anděla, nemohou být s lidmi, kteří jsou jim blízcí. Mám veliké štěstí. My všichni ho máme, co toto denně můžeme zažívat.

Když se vrátíme zpět do tepla auta, Owen znovu vyjede. Zanedlouho přijedeme k mému domu. Spatřím světla, což značí, že má rodina je ještě vzhůru. Rozloučím se se Sophie a Owenem a vystoupím z auta. Isaac jde se mnou a pomůže mi s taškou.

„Zvládnu to," převezmu si ji. Isaac zavře kufr. „Děkuju, že jsi taky jel. Bylo to fajn."

„Jo, to bylo. Příště bych tam už mohl udělat ten mejdan, co říkáš?" mrkne na mě.

„Nejdřív bys to hlavně měl probrat s Owenem," poradím mu a stisknu mu rameno. „Tak se uvidíme ve škole," rozejdu se vpřed.

„Díky, Mio." Uslyším za svými zády. Zmateně se otočím.

„Za co?"

„Za to, že jsi tu. A že jsi taková, jaká jsi. Někdy dost bláznivá, ale jsi to ty."

Vděčně se usměju. Nečekala bych, že taková slova od Isaaca někdy uslyším. A opravdu mě potěší. Dodávají mi pocit, že dělám něco správně. Než mu stačím odpovědět, ode dveří se ozve výkřik.

„Hodláš stát venku věčně?" poznám Camryn hlas a obrátím k ní hlavu. Když si všimne, že nejsem sama a že za mnou stojí druhá osoba, trochu se zarazí.

„Tak zatím," rozloučím se s Isaacem a konečně zapluju dovnitř. Camryn za mnou však hned nezavře dveře.

„Na co se díváš?" otočím hlavu stejným směrem a snažím se pochopit, co jí mohlo tak zaujmout. A pak mi to dojde. Sleduje, jak Isaac nastupuje zpět do auta. „Ty - "

„Ne!" vyhrkne, čímž mě jen utvrdí v tom, že jsem se trefila.

„Ty jsi se dívala na Isaaca! Tobě se líbí!" dám si ruku před pusu.

„To není pravda! Je to kus, to přece musíš uznat. Ale nemám o něj zájem nebo tak něco."

„Camryn, tenhle pohled znám moc dobře." Rozhodně mě neoklame. Vždyť na Isaacovi úplně visela očima. Nemůže mi vymluvit, že ji aspoň trochu zaujal. Koho by ne. Isaac má na škole spoustu obdivovatelek stejně jako Cole a další hráči z našeho týmu. Jsou jako magnety, které k sobě všechny holky přitahují.

„Vážně? Díváš se na něj stejně?"

„Cože?"

„Myslela jsem, že vy dva..."

„Ne!" Ani nenechám Camryn dokončit větu, protože vím, co by následovalo. A už mě unavuje, že si to všichni myslí. To nemůžou být holka a kluk spojení i jinak než jen romanticky? „Jsme kamarádi!"

„No a? To je snad zakázaný mít něco se svým kamarádem?"

„Není, ale mělo by být! Tím se totiž všechny přátelství pak vždycky úplně pokazí a to já nechci. Nechci, aby se to stalo i nám. Záleží mi na Isaacovi a mám ho ráda, ale potřebuju ho jako přítele. Nic víc. A Isaac to má stejně."

„Jsi si tím jistá?" věnuje mi skeptický pohled. Ten pohled se mi vůbec nelíbí.

„Jo! Nikdy jsem si ničím nebyla jistější."

„No, tak jo. V tom případě už budu mlčet."

„To bych ti radila."