Dark Street a Jiné Příběhy

Experiment

Už nevím jak dál. Nevím co dělat, co ne. A co mi je? To popravdě vlastně taky nevím. Nebo, teď už vlastně asi jo. Už odmala jsem bral spoustu léků. Prášků. Chemicky vyráběné umělé barevné piluky co mi měly ulevit. Od bolesti. Od halucinací. Od nespavosti. Bylo těžké přijít na to které mi pomáhají. Ale když jsem začal dospívat bylo to horší. Halucinace. Bludy. Stíny. To bylo asi v mých dvanácti.
Pak se to ještě zhoršilo. Bylo čtrnáct, a já byl většinu času osamělý. Začal jsem si povídat s tím co jsem viděl. S černými protáhlými bytostmi. S démony. S entitami. Byl jsem většinu času nepřítomen v realitě a zaobíral jsem se pro ostatní neviditelnými věcmi. Jednou jsem měl nutkání skusit si vzít více léku než mi předepsali. Ani nevím proč. Proste jsem prášek rozkousl. A chutnal mi. Bílá barva. Chemická pachuť. Ani vlastně nevím jaký prášek to byl. Asi na halucinace. Vyloupal jsem celé plato prášku, rozkousal a spolkl. Účinky se dostavily téměř okamžitě. Začala se mi klepat kolena. Měl jsem zminici. A žízeň. Ale na vodu jsem neměl chuť. Našel jsem kapky. S celkem vysokoprocentním ethanolem. Vypil jsem celou lahvičku.
Měl jsem teorii. Chtěl jsem aby se mi potvrdila. Ale nevím kolik si toho musím dát, aby to vyšlo. Už dávno jsem si uvědmil, že naše realita není realita. Není reálná. Ano. Naše realita není reálná. Nevím v čem přesně žijeme. Nevím co je nad námi. Co je výše postavené než my. Jaká je ta vyšší moc? Podívejte se na to logicky. Naše planeta by měla levitovat v nekonečném prostoru a nespadnout. Údajně máme být jediné živé bytosti v něčem, co je nekonečné. Taková blbost. Proč nás učí, že jsme sami v nekonečném vesmíru, když prostě nemůžeme být. Proč nás učí že jádro naší planety má přes pět tisíc stupňů, když ani nevíme jestli tam nějáké vůbec je. Jak by jsme mohli? Nikdo se do středu Země nikdy nedostal. Žijeme v simulaci. Něco víc, nás ovládá a řídí naše kroky. Co jsme? Videohra? Pokus? Nevíme. Dobelhal jsem se do svého pokoje, s několika krabičkami léků v rukách. Zavřel jsem dveře a zamkl je. Rozbalil jsem první krabičku s léky. Všechny jsem je rozkousal a spolkl. S ostatnímy jsem udělal to samé. Chtěl jsem se předávkovat. Chtěl jsem skusit jaké to je, co se mi stane. Začal jsem se klepat. Trochu se mi zamotala hlava. Sedl jsem si na zem. Přes bublinkové sklo ve dveřích jsem zahlédl bílou hubenou postavu. Už přišel. Byl to Agy. Agyho jsem už dobře znal. Jako spoustu jiných entit sem chodil zrcadlem ale pravidelně. Byl můj nejbližší přítel. Narozdíl od jiných jsem ho znal už od dětství. Byl tu vždycky. Za dveřmi. Objevil se vedle mě a posadil se. Přišel si popovídat. ,,"Proč? ,,Nevím. Měl jsem chuť experimentovat." ,,Možná tohle byl tvůj poslední experiment.",, No a? Když bude úspěšný, má smrt mě dostane z této simulace. Budu volný..",,..Aha...Budeš chtít cestovat se mnou, jestli se ti tvůj experiment povede? ",,Ano. Jsi můj nejlepší přítel." Najednou se mi začalo dělat hodně špatně. Začal jsem se dusit a vykašlávat krev. Agy to zaujatě pozoroval. V hlavě mi bolestivě tepalo. Promítnil se mi před očima můj život. Né že by byl ňjak moc zajímavý. Zatmělo se mi před očima. Sesunul jsem se na zem. Už jsem jen ležel. Nevím jak dlouho. Asi to byly vteřiny, ale připadalo mi to jako hodiny. Už jsem skoro nedýchal. A Agy byl celou dobu se mnou a sledoval mě.
......
Probral jsem se. Připadal jsem si jinak. Beze starostí. Vstal jsem. Najednou jsem Agyho viděl zřetelně. Bylo poznat jak vypadal za života. Chlapec skoro stejně starý jako já. Delší střapaté vlasy. Otahaná košile, triko a džíny. Ohlédl jsem se na své tělo. Už bylo jen prázdná schránka. Stala se ze mě astrální entita. Už jsem volný. ,,Tak co Franku, je to lepší?" Zeptal se Agy. ,, Ano. Tak pojď,  vypadnem odsud" Společně jsme se přemístili.
Byl jsem volný. Konečně...