Survive again

New finish

"Hrozně to flákáš Adame, ale fakt neskutečně! Znova čtyři kolečka a chci od vás vidět nějakou snahu!"
Stáli jsme před ní a jenom vyjeveně koukali.
Ještě čtyři?
Už teď za sebou máme sedm kilometrů. Dumám nad tim, jestli se zblázdnila nebo to myslí naprosto vážně.
Nadzvednutím jednoho obočí nám všem dokázala, že je naprosto upřímná.

Svěsil jsem ruce a znovu začal pomalu vyklusávat. Už jsem si přál jenom padnout do postele a nic nedělat. Naneštěstí mě čekal ještě jeden trénink. Tohle nezvládnu. Je toho příliš moc. Hrozně fyzicky i psychicky namáhavý tréninky, pak hodiny v lavicích a neskutečně málo spánku. Ještě, že na to nejsem sám. V naší grupě, šest ubožáků.
Já Adam Geret nezvládnu dokončit tenhle semestr. Je mi 17 let a sem do centrály jsem se musel dostat náhodou.

"Už nemůžu!" Tereza se vyčerpaně snesla na jedno z jídelních míst. Přesněji řečeno k našemu určenému stolu.
Obsadil jsem stoličku vedle Kyla a zabořil se do ní.
"To je teprve půl šestý. Vezměte si, že nás čeká ještě dvě hodiny na praktický výuce sebeobrany." Destiny si sedla na volné místo vedle mě. Erik s Carlem už byli tak vyčerpaní, že jenom leželi na stole.

Trochu jsem se zaklonil a koukal po cizích stolech. Všichni vypadali hrozně. Tohle bylo asi nejdramatičtější období. Období v polovině roku. Přechod z jara do léta. Doba kdy se šíří zločin.
Dobře, teď trochu kecám. Jenom v areálu je teď málo skupin, takže hodně učitelů má svým způsobem.
Zlatý neděle. To máme volno i my.

"Ještě, že je zítra neděle." Carl se ani neobtěžoval zvednout hlavu. Zahuhňal to na půl pusy.
"Zrovna jsem o tom přemýšlel."

Tereza začala cvrnkat do svých hodinek,"zase ti nefungují?" Kyle se naklonil přes stůl a vzal jí je. "Timhle způsobem je, ale nespravíš."

"No nepovídej. Už nevim co s nima, asi zajdu do hlavní budovy pro nový."
"Dojdi."

Bzzzz

Zvonek nám oznámil, že je čas jít na poslední hodiny dnešního dne. Ani večeře nebyla moc dobrá, takže mi nedělalo problém jí tam jen tak nechat.

Šli jsme dlouhou chodbou směrem k tělocvičně. Spíš jsme se plazili. To je o dost přesnější.
"Lidi, pojďte to zatáhnout?" Destiny zaklonila hlavu a táhla mě za ruku pryč. "Není to až tak špatnej nápad, ale moje akreditace s tím moc nesouhlasí."
"Nemůžu za to, že nechodíš na základní hodiny a pak se se mnou nemůžeš ulejt." Erik hodil vražednej pohled na Destiny. "Co máš za problém Eriku? Poslední dobou si furt proti mně a vy ostatní se za něj vždycky postavíte."

Neměl jsem sílu odporovat. Přišlo mi to jako už po několikátý hrozně přehnaný. Jsme asi jediná skupina, která vyloženě netvoří tým. Né, že bysme se neznali, nedokázali včas zareagovat na postup jednoho z nás, nedokázali se shodnout, jenom není mezi námi tak silné pouto. To bratrsko-sesterský dejme tomu. Taky v tom asi hraje roli, že Tereze se líbí Kyle, kterej o ní nemá nejmenší zájem a Carl chodí s Aby ,která patří do elitní jednotky. To bude nejspíš náš nejhlavnější problém. Ještě jsem zapomněl.. Destiny si taky jede svoje a to vedoucího celého PAMU Johnyho Atkinsona. Tomu je, ale 25 a jediná holka na světě co ho zajímá je jeho 17 letá dcera Mia, která je mimochodem taky fakt nádherná.

Dost o mezilidských vztazích.

Erik ignoroval poslední Destiinu narážku stejně jako všichni ostatní a pokračovali jsme dlouhou betonově chladnou chodbou až ke dveřím vedoucích na nádvoří. Odtuď jsme se vydali do výcvikové haly. Celý PAM, se skládal ze tří středisek. Hlavní, výcvikové a ubytovací.

V hlavním středisku spali vedoucí a elitní jednotka. Taky tam jsou umístěny všechny kanceláře, vyřizovací prostory a učebny od chemických, biologických až ekonomických. Netrávíme v ní moc času, maximálně, když nás zavolají na určité vyřizování , máme tipický školní předměty nebo jsme přiřazeni na misi. To se kůli naší disciplíně ještě nestalo, nemáme totiž disciplínu.