Survive again

Can't stop

Mia

"Nevím, co k tomu víc říct a upřímně Aby, tak jsem si na to ani neudělala vlastní názor."
Potáhla jsem cigaretu a svěsila jednu nohu ze střechy dolu. Aby si vzala do rukou složku s výsledky mise a předčítala mi znovu a znovu ty samé části.
  Už jsem  ji ignorovala, jelikož jsem byla unavená, jemně zmatená a bolela mě hlava.  Mrzelo mě, že ji nemohu pomoct. Neměla jsem na to sílu. 
  Zvláštní jak si v celém areálu každý myslí, že já jsem tu ta psychicky nejsilnější, na ničem mi nezáleží , v podstatě jsem tu ten největší sobec, který se přiživuje na svém bratrovi a všechny hluboce nenávidí. Kdybych si měla vybrat mezi svým životem a skupinou lidí, volila bych svůj. To je typická Mia.
Škoda, že bych dala život i za nepřítele.

Otočila jsem hlavu zpět k Aby a zadívala se do její zkroucené a pochmurné tváře. Něco ji trápilo. Nevím jestli víc nebo míň než výsledky značně nevydařené mise se 4 zraněnými z 6 agentů. Vypadala... vyčerpaně, zraněně a.. nejspíš chápu jak se cítí.

"Aby?" Její oči se zdvihly k mým. Zadívala jsem se na ní a pozorovala kapky ,které se jí v nich začaly hromadit. Čim déle na mě bez mrknutí koukala, tím více mokré byly.
Nevěděla jsem co říct a ani jsem se na ni nechtěla koukat, ale musela jsem. Fascinovala mě ta její bolest, protože mi byla moc dobře známá. Dělo se něco v čem nejsem schopná jí pomoct ani podpořit. Nemůžu pro ní udělat nic na světě, protože moje srdce je v naprosto necitelném stavu. V podstatě bych i řekla, že nemám srdce, nechala jsem mu ho v tom kanále.

Po chvíli toho debilního koukání se do očí a počítání kolik slz jí už ukáplo jsem se otočila směrem k lesu. Tady na střeše byl krásný výhled. Sedávám tu téměř každý večer a jenom kouřim.
V hloubi duše se mi chtělo neskutečně plakat, ale už jsem nemohla. Neměla jsem co. Přišla jsem si naprosto dehydratovaná a vyčerpaná na  akci typu brekot.
Věnovala jsem další pohled Aby, "víš, chápu jak se cítíš, ale aspoň ten koho miluješ žije."
Až po pár vteřinách mi došlo jak velkou hloupost jsem řekla. Já, ale nejsem ten kdo jí má pomoct, ani pořádně nevím o co přesně jde, ale nemůžu. Nemám jak.
  "Takže je horší se trápit, protože on nemiluje, než to ,aby tu pro tebe už v životě nebyl? Jenže pokuď se nepletu Mio, tak on taky odejde. Né fyzicky, ale psychicky jo a je to v podstatě to samý a nechci bejt zlá, ale přijde mi, že horší."
Svěsila jsem ze střechy obě nohy a přetočila se tělem k lesu. Znovu potáhla z cigarety a zdvihla hlavu k ní. "Nevím co je horší nebo lepší, tvojí situaci jsem nezažila a ty tu mojí taky ne."

"Co mám podle tebe dělat? Nemůžu tu jen tak chodit a dělat, že se nic neděje."
"Aby, posloucháš se vůbec? Přijde mi, že ti vůbec nedochází, že je to vlastně v podstatě všechno v pořádku."
"Aha, tak děkuju." Sebrala se a šla k požárnímu schodišti.

"Aby!! Aby!"  Volala jsem na ni, ale už se neotočila. Nerozumí mi a já jí taky ne.

Aby

Vím, že to nemyslela špatně, ale v tomhle mě nedokáže pochopit a nemůže mi pomoct a akorát mi ještě víc ublížila. Ani v podstatě nevím co se děje nebo co se stalo. Nic mi neřekl, nemluví se mnou, nepotkávám ho, dělám pro něj první poslední a je to fakt k ničemu. Nebaví mě se snažit, ani se snažit nechci, akorát mě to unavuje a jsem nesoustředěná. Nejspíš bude lepší jít dál, ale proč? Nechci o něj přijít. Je tak hloupej, pořád mi ubližuje.
Carle a proč?

Vždyť je to jedno. Stejně jednou umřeme, je to zbytečný. Všechen tenhle pláč je zbytečnej.

Jojo, vážně jsem vydala další díl 🙈