Survive again

Royal kingdom

Kyle
Miluju ranní běh. Nejlepší pocit. Zní divně, když řeknu, že si odpočinu, ale dodá mi to sílu. Především psychickou, ale i fyzickou. Zotavim se a začnu nový den jinak.
Taky se dá skvěle přemýšlet. Pročistí se ti hlava.
Trápí mě naše skupina a předevšim to, že se líbim tý Tereze. Ona je hezká, milá, vtipná, šikovná, chytrá ,ale nic mě k ní netáhne. Nebo, já nevim. Sám nevim co chci a nechci o tom přemýšlet. Chci se už dostat na pořádnou misi a zapsat se do jejich seznamu oficiálních agentů. Díky svojí grupě se mi to nejspíš v životě nepodaří.

"Oh! Promiň!" Ve sprintu jsem vrazil do Adama. Zkácel se na zem a rozesmál se. Nebudu mu pomáhat se zvedat.
"Tak to je fakt sranda, že narazim zrovna na tebe. Myslel jsem, že chodíš běhat okolo ubytovny. "
"Změnil jsem trasu na kruháč. Stalo se něco?"
Adam se zvedl a usmál se od ucha k uchu.
"Vlastně nic, jenom se vrátila Aby se skupinou hnědých z Albánie. Měli se vrátit až za týden, ale rychlost a mrštnost jim dovolila vrátit se dřív."
"Mluv se mnou normálně, prosím."
Odkašlal si,"prostě se vrátili všichni v pořádku, ale to by spíš zajímalo Carla."
"Proč to teda neřekneš Carlovi?"
"Myslel jsem, že od tebe to uslyší radši."
"Tohle je přesně náš problém Adame a víme to všichni."

Johny

Nelíbí se mi pustit tam černou skupinu. Na jednu stranu, jó ukázali by se trochu, ale nejspíš naposledy a to riskovat nebudu. To v žádnym případě a ještě s nima posílat Miu. To fakt nehrozí.
Ona sama mě trochu zklamala, když řekla, že by je tam chtěla poslat. Překlikával jsem na elektrické tabuli z jedné skupiny na druhou. Vždycky jsem si rozklikl skupinu a každého člena. Znám ty děcka nazpaměť. Všechny. Každý příběh, chování a zaměření.
Strašně mě bolí, když je některé z nich zraněné . Nevím jestli je úspěch, že ještě žádné neumřelo, nebo-li uvažovat o tom, že by mohlo zemřít.
Nebudu takle negativní. Né negativní, někdy se až moc propouštim realitě. To jako vedoucí celého útvaru nemůžu.
Vedoucí?

"Pfff," zní to tak divně. Nemůžu si pomoct. Nejspíš se na to místo nehodím, ale kdo jiný by ho dělal než já. Jsem jediný přeživší z vedení ATL.
"ATL," další slovo, které mě nutí přemýšlet. Přemýšlet nad čím?
Už toho moc není k přemýšlení. Všechno jsem si musel vyřešit a uskutečnit sám. Dobře, né úplně sám, s podporou asi pěti lidí, ale také jedné nejdůležitější v mém životě.

Zavítal jsem až do elitní jednotky a rozklikl moji sestru. Prošla si tolika věcma a největší bolestí. Ztráta milované osoby. Nejsem necita a sám si na Rena vzpomenu, docela často na něho vzpomínám. Měl jsem ho neskutečně rád a nikdy si neodpustim, že jsem nedokázal zachránit oba dva.
Sice věděl do čeho jde a sám to tak chtěl, byla pro něho přednější, ale mohl jsem udělat tolik věcí jinak.

Je tak krásná a neskutečně silná, jenom se nedokáže usmívat. Neviděl jsem ji se usmát už dobré dva roky. Myslím, upřímně se zasmát.
Je to jeden z mých snů, tak mi ho třeba někdy splní.

Carl

"Nemyslim si, že by to takle mělo bejt správně, zkus dát ještě jednou tu pravou nádobu místo prostřední." S Erikem jsem tvořil dvojici na chemii. Byl to předmět, který jsme oba naprosto zbožňovali, ale nedokázali se v něm vyznat.
"Co ta levá? S tou už jsme dlouho nic nedělali. Navíc začíná nějak hnědnout a to se mi úplně nelíbí." Erik nadzvedl nahnědlou nádobu a vyměnil ji. Pomalu jsme je začali znovu zahřívat.

Carl Fitzgerd se prosím dostaví do sekretariátu

"On to tu ,ale sám nezvládne." Začal jsem odporovat před panem profesorem Hetzlem.
"Já mu budu nápomocný po dobu tvé nepřítomnosti."

"Fajn," oplatil jsem mu úsměv, sundal si brýle s pláštěm a vlezl do proskleněného výtahu.
Ten trapnej pocit, když ve výtahu hrajou ty neskutečně old songy a vy s tim nemůžete nic dělat. Naštěstí to byly jenom dvě patra, takže se to dalo v klídku zvládnout.

Otevřel jsem dveře od kanceláře a posadil se k dřevěnému stolu. Po pár minutách přišla vysoká, hubená sekretářka a poslala mě s papíry o další dvě patra výše.

Otráveně jsem znovu vylezl z výtahu. Nemůžu uvěřit ,že kůli donášce papírů přicházim o hodinu chemie.
To přece nevadí Carle, to je všechno v pořádku.

Zatlačil jsem na dřevěné dveře a položil papíry na konferenční stolek vedle kafe.
Hrníček mi byl povědomý, ale nějak jsem to nechtěl řešit a otočil se zpět ke dveřím.

"Myslel sis, že si papíry nechám nosit od někoho jiného?" Ten hlas jsem znal.
"Přijde mi to spíš jako využíváni a taky to, aby sis dokázala, že si o několik levelů výš."

"Na to, že se za vás přimlouvám, aby mi vás dali na misi, se chováš furt dost arogantně."
Otočil jsem se a znovu po několika týdnech viděl její blonďaté krátké vlasy.
"Nevěděl jsem, že se přimlouváš." Vzala si svůj hrníček a sedla si na křeslo. Začala se přehrabovat v papírech a pokračovala," to asi nikdo. Zejména to už nikdo ani nečeká."
"Spíš už to všichni vzdáváme." Chystal jsem se k odchodu.
"Proč je to vždycky tak špatný, když se vrátím z mise?" Cukal jí hlas a nebyla úplně zdravá. Nemyslím tím, že má astma, ale to ,že se jí chce plakat a do toho si asi vykřičela hlasivky.
"Nevím Aby." Práskl jsem za sebou dveřmi a šel zpět k výtahu.