Prolog

28 7 0
                                    

Těch osm dní uplynulo jako voda. Dívám se na tebe, když spíš. Jsi opřený o lavici a tvé vlasy se lesknou na slunečním svitu. Škola už skončila, všichni už odešli a ty tu jen ležíš a jemně dýcháš. Asi jsi měl rušnou noc, nejspíš jsi mě zase zachraňoval.

            Blíží se doba, kdy se škola zavírá, chci tě pohladit a probudit neboť jsi to ty, komu nejvíc dlužím. Ty jsi mi nahlédl do srdce a otevřel nové dveře. Začala jsem tě jemně hladit.

            Vzbudil ses, zvedl se z lavice a protřel jsi své rozespalé šedé oči. Ty oči, o kterých ostatní říkají, že jsou to nejkrásnější oči na světě, ale já vím, že dovedou skrýt veškerý smutek a bolest.

            Podíval ses na mě a usmál se. Usmála jsem se na tebe taky. Nevím proč, ale chtěla jsem ti tvůj úsměv oplatit. Jediný tvůj úsměv mě vyléčí ze všech potíží.

„Už nemáš na prstech náplasti," promluvil jsi a prolomil ticho.

„Už je nepotřebuju," zvolala jsem vítězně. Přiblížil ses ke mně a pohladil mě po tváři a řekl: „To jsem rád. Měli bychom jít, nebo nás zamknou ve škole."

Chytl jsi mě za ruku a odcházeli jsme chodbou.

8 dníKde žijí příběhy. Začni objevovat