8 dní

1.Den

Ráno mě vzbudil nejhorší zvuk, který lidstvo vynalezlo. Budík. Rozespalýma očima jsem se ho snažila najít a vypnout. Šáhla jsem rukou po budíku a najednou: „Au!" Vyskočila jsem z postele a podívala se na místo, kde obvykle bývá budík, a hned vedle něj jsem uviděla kaktus. Blbej bratr si myslí, že tohle bylo vtipný. Proč toho nenechá. Už je s tím otravnej.

Podívala jsem se znovu na budík, abych zjistila kolik je hodin. Zase nestíhám. Rychle si obléknout školní stejnokroj a vyčistit si zuby. Snídani nestihnu. Musím spěchat nebo bude učitel zuřit.

Vyběhla jsem směrem ke škole. Na hlavní ulici byl velký hluk. Sakra. Zapomněla jsem, že tady kvůli opravám nemůžu jít. Otočila jsem se a vrazila jsem do týpka, co stál za mnou.

„Promiňte!" zahuhňala jsem a utíkala dál do školy. Ten týpek tam stál dál a díval se na mě. Blbec. Měl mi uhnout.

Do školy jsem dorazila v sedm padesát šest. Jsem ráda, že jsem to stihla. Posadila jsem se na své místo a vytáhla učebnice. Začalo zvonit. Školní zvonění je taky jeden z těch zvuků, který nesnáším. První hodina dějepis. Budu se muset přemáhat, abych neusnula. Do třídy přišel učitel a začal vykládat látku. Krom výpisu můžete v mém sešitě najít různé malůvky. Někdy vůbec neposlouchám.

Najednou se ozvalo klepání na dveře. Do třídy vstoupil vysoký kluk s blonďatými vlasy a měl šedé oči. Byl mi povědomý, ale nevěnovala jsem mu nějakou zvláštní pozornost jako ostatním. Nepotřebuji přátele. Jsou přítěž, která vás nutí cítit emoce, jsou k vám tak blízko, že by vám mohli ublížit.

„Ty jsi ten nový student, že? Tak se představ," řekl milým hlasem učitel.

„Jmenuji se Matt. Zbožňuju dobrou hudbu a čokoládu. Jinak jsem naprosto normální," řekl blonďák s úsměvem. Většina třídních blbek začalo slintat nad tím jak je boží. Bylo mi z toho zle.

„Posaď se vedle Zoe," řekl učitel. Typické. Když přijde někdo nový, posadí ho vedle mě, pak zjistí, že jsem divná a jde se přesadit k mým spolužákům. Proč? Protože se cítí líp někde jinde. Nevadí mi to, už jsem si zvykla. Blonďák se přiblížil k mé lavici a pomalu odsunul židli.

„Těší mě Zoe. Já jsem Matt," řekl s úsměvem a podíval se na mě. Ignorovala jsem ho a dál civěla z okna. Sedl si vedle mě a učitel pokračoval ve výkladu. Matt se přisunul ke mně blíž a začal se dívat přes rameno do mého sešitu. Odsunula jsem se víc na kraj lavice. Matt se s židlí posunul blíže, aby líp viděl. Otočila jsem se na něj a zašeptal „Co to děláš?"

„Promiň, chtěl jsem vidět na tvůj sešit. Mimochodem, hezký obrázky,"pousmál se. Vzala jsem sešit a hodila ho před něj, pak se zpátky otočila směrem k oknu.

„Ještě jedna věc," zašeptal a odsunul se.

„Jaká?"

„Příště se dívej, kam běžíš," řekl Matt. Takže ten týpek, do kterého jsem vrazila, byl Matt? No co nic se mu nestalo. Ignorovala jsem ho a přihlásila se, jestli bych mohla jít na záchod, což učitel zatrhl, protože to prý vydržím. Dále jsem seděla v lavici beze slova. Začala jsem být nervózní, o přestávce jít nemůžu, budou tam ony. Zdálo se mi, že si Matt všimnul mé nervozity. Díval se na mě zamyšleným pohledem. Ozval se zvonek a hodina skončila. Rychle jsem vyběhla ze třídy na záchod.

Zamkla jsem se v kabince, ale když jsem už chtěla odejít, tak dveře nešli otevřít.

„Moc sis myslela, holčičko," zaslechla jsem hlas, jenž pokračoval „Tvou hloupost nebudu moct nechat přes povšimnutí. Chápeš to, ne?" Odstoupila jsem od dveří. To je ona. Potvora, co mě šikanuje - Ema. Co má v plánu? Chvíli bylo ticho, pak jsem uslyšela, jak tahají něco těžkého po zemi. Bylo slyšet, jak lapají po dechu, jelikož tu věc zvedali nad kabinku. Podívala jsem se nahoru a uviděla jsem, jak na mě lijí kýbl s vodou. Byla jsem celá mokrá. Byl slyšet pouze hlasitý smích a kroky. Odcházeli pryč. Stočila jsem se do klubíčka a brečela. Nesnáším je. Nesnáším toto místo. Nesnáším svůj život.

Byl konec vyučování a já se snažila vyhrabat ze záchodu. Nenechali mi, otevřeno. Pravděpodobně kliku zapřeli nějakým předmětem, aby dveře nešly otevřít. Přelezla jsem kabinku a mokrá se snažila dostat k východu. Když jsem se blížila k šatnám, všimla jsem si, že u mé skříňky někdo stojí. Rychle jsem se schovala za roh a čekala, jestli náhodou ta osoba neodejde.

„Zoe! Zoe!" zavolala ta osoba „Zoe! Jsi v pořádku?" Ten hlas, zněl tak medově. Vábil mě. Podívala jsem se, kdo to je. Byl to Matt. Ne, nesmí mě vidět takhle. Přiblížil se ke mně a hodil mi nějaké věci. „Na, převlékni se,"rozkázal.

„Děkuji," zašeptala jsem, pokývala hlavou a šla se převléknout do nějaké třídy. Bylo mi to velké, ale byla jsem ráda, že nemám na sobě to mokré oblečení. Vylezla jsem ze třídy, kde jsem se převlékala a vydala se k východu. Matt na mě čekal. Tvářil se, že má starost, tak jsem se na něj usmála a řekla: „Co ten výraz? Vždyť to byla sranda!"

„Jsi hloupá. Jak dlouho ti ubližují?"zeptal se.

„To není tvoje starost,"řekla jsem.

„Kam jdeš?" zeptal se mě po chvíli.

„Domů."

„Nech mě jít s tebou."

„Co? Proč?" znervózněla jsem.

„Protože máme stejnou cestu," řekl Matt, pousmál se a ukázal směr k mému domovu.

„Fajn."

Cesta ubíhala pomalu a já nic neřekla, ani on nic neřekl. Doprovázelo nás trapný ticho. Nesnáším trapný ticha. Je to někdy horší než ranní budík. Došli jsme na křižovatku. Já šla rovně a Matt šel za mnou.

„Ty mě sleduješ?" zeptala jsem se.

„Nebuď blbá. Bydlím kousek tímto směrem," odpověděl mi a pousmál se. Zajímalo mě, jestli jsou ty jeho úsměvy vůbec někdy upřímný.

„Promiň. Ty jsi mi pomohl a já se chovám takhle," řekla jsem na omluvu před mým chováním. Matt se přiblížil ke mně a chytl mě za ruku. Podíval se na ni a zahrabal si v kapse. Něco hledal. Po chvíli vytáhl náplast a nalepil mi ji na prst.

„Co to děláš? Vždyť s tím prstem nic nemám!" zakřičela jsem na něj rozpačitě.

„Ta náplast zahojí tvou ránu na srdci, když pokaždé ucítíš bolest, nalep si náplast na prst. Uvidíš, že se vše spraví," řekl Matt.

„Jsi cvok," řekla jsem s výsměchem.

„Ty větší," vyplázl jazyk Matt.

Korektura: Eli_CZ_