8 dní

2. Den

„V žádném případě!" soptila jsem dolů ze schodů. „Mám mít dneska volno. Vždyť je sobota!"

„ Ano, ale to neznamená, že se nemusíš starat o bratra."

„Ale..."

„Žádné ale!" zrušila můj výstup mamka. „Doprovodíš bratra na soutěž a přesně v pět večer ho vyzvedneš!"

Pokývala jsem hlavou a šla se převléct. Vždycky mu musím dělat chůvu. Nesnáším to! Proč? Protože mi ho vždycky matka hodí na krk a v klidu si dál pracuje na své romantické novele. Kdybych já psala svůj příběh, nemohl by být o lásce, protože jediná láska, kterou znám, je láska k mým kresbám. Vždy na nich můžu zobrazit, co cítím.

„Kde vězíš, ségra? Potřebuješ plastiku nosu nebo co?" řval ten malý skrček. V klidu jsem sešla ke schodů a rozhodla se jeho uštěpačnou poznámku ignorovat.

„Přišla jsi dokonce o jazyk?" řekl a drcl do mě loktem.

„Ne, jen jsem se bála o ten tvůj," zakřenila jsem se a žďuchnutí mu oplatila.

„Mámí, Zoe mě žďuchla a řekla, že se mnou nepůjde!"

„Co? To není pravda! On lže!" obhajovala jsem se.

„Dost vy dva! Zoe, chovej se zodpovědně a Wille, nezlob sestru! A teď běžte! Musím to stihnout před uzávěrkou."

Zase je nepříjemná jako každý měsíc v tuhle dobu. Když ještě táta žil, bylo všechno fajn, ale teď se všechno hroutí.

Vyšli jsme směrem k divadlu. Proč k divadlu? Je to vlastně kvůli mému bratrovi. Mezi jeho koníčky totiž patří hra na klavír. Kdybych si nevšímala jeho delikventského chování, tak bych si jeho hraní zamilovala. S pianem tvoří dokonalou dvojici, která dokáže rozveselit nebo rozesmutnit každého posluchače. Má prostě talent.

Nechala jsem ho u divadla a rozhodla se, že půjdu navštívit město. Prošla jsem pár obchodů a koupila si vanilkovou zmrzlinu. Najednou mi začal zvonit telefon.

„Kde máš bratra?" začala na mě z telefonu řvát matka.

„Nechala jsem ho stát před divadlem," v klidu jsem odpověděla.

„Na tu soutěž nedorazil."

„Cože?"

„Rychle se snaž ho najít, já obvolám jeho kamarády!" křičela máti vyděšeně.

Začala jsem běhat po městě a hledat ho. Blbeček. Proč tam asi nešel? Vždyť ho hra na piano bavila a byl v ní dobrej. Dělá mi jen starosti. Nechtěla jsem si to přiznat, ale měla jsem o něj strach. Znovu mi zazvonil telefon.

„Blbko, co tak jančíš?" ozval se hlas z mobilu.

„Já? Já nejančím," odpověděla jsem „kdo vůbec je u telefonu?"

Z druhé strany telefonu se ozvalo jemné zdržování smíchu.

„Kdo je tam?" pištěla jsem do telefonu.

„Au! Jsi moc hlučná!" řekl člověk v telefonu a pokračoval „Tady je Matt."

„Promiň, ale voláš mi v nevhodnou chvíli," vychrlila jsem ze sebe a položila telefon.

Dál jsem zmateně bloudila ulicemi a volala Willovo jméno. Byla jsem si už na sto procent jistá, že mám o něj strach. Co když se mu něco stalo? Co když ho někdo unesl, nebo ho srazilo auto? Doufala jsem, že až se vrátíme domů, bude mít ty otravné urážky jako vždy. Začal mi znova zvonit telefon.

„Kdo volá?"

„Uklidni se, jen jsem ti chtěl zavolat, že jsem našel tvého bratra, ale jestli máš na práci lepší věci, tak tě nebudu rušit," řekl Mattův hlas. Spadl mi kámen ze srdce. Jediná věta a všechny obavy se poděly pryč.

„Zoe? Jsi tam?" vyrušil mě Matt z mého klidu.

„Jo, jsem tu, kde vás mám hledat?"

„V parku. Sedíme u fontány."

„Budu tam za chvíli," položila jsem telefon a s radostným úsměvem jsem spěchala do parku, který se v noci zdál jako děsivé místo, jenže to mě nezastavilo, abych za nimi došla. Už na mě čekali u lavičky.

„Williame! Ty blbečku! Kde jsi byl?"

„Jestli si mě přišla urážet, tak to vzdej," zakřičel na mě Will.

„Wille! Já.."

„Kašli na to nesnáším tě!" přerušil mě William.

„Co? Proč?" udivila jsem se. Sice mi dělá naschvály, ale to nemohlo vypěnit k tomu, aby mě nenáviděl.

„Protože jsi mámin oblíbenec!"

„Co to tu zas meleš. To je ta největší blbost, co jsem kdy slyšela" rozhněvaně jsem pokračovala: „Máma mě nutí dělat věci, co nechci a navíc je vždycky po tvým."

Matt vstal a poplácal Willa po rameni „Ale to není to, co jsi chtěl své sestřičce říct, že?"

„V-Vůbec m-mě nemáš ráda," vykoktal William s pohledem do země.

„Coo?" vyrazila jsem ze sebe.

„Vůbec mě nemáš ráda, když žil ještě táta, tak..."

„O tátovy mi nemluv!" přerušila jsem jeho chvilku slabosti „Táta, táta, táta! Myslíš si, že to pro mě není těžké? Že to na mě nic nezanechalo? Sama máma měla dlouho z toho deprese, ale stále má nás. Asi nejsem nejlepší sestra na světě, ale pořád vás mám ráda. Oba. Tebe i mámu."

William se na mě podíval. Jeho dětská tvář byla pokrytá slzami, rozběhl se ke mně a silně mě objal. Teď už mi bylo jasné, že nás tahle událost sblížila a taky že nestihneme hudební soutěž.

„Ségra, přijdeš na můj koncert? Je to příští týden."

„Jo, proč ne?"

„A vezmeš sebou i bráchu?"

„Bráchu?!" zmateně jsem vyjekla.

„Ehm... On asi myslí mě," ozval se Matt.

Úplně jsem zapomněla na Matta, jenž stál u lavičky a díval se na nás. Má tvář okamžitě zrudla.

„D-Dobře," vysoukala jsem ze sebe. Matt se usmál, a proto jsem se taky usmála.

„Měli bychom jít domů, už je pozdě. Jo a Zoe?"

„Co je?" Matt vytáhl náplast a nalepil mi ji na prst.

„Zase?" vyštěkla jsem.

„Jo zase. Nemusíš mi děkovat," zakřenil se Matt.

„Já ti nechci děkovat," odvracela jsem od něj zrudlý obličej.

„Ale chceš, jenom o tom nevíš."

Korekce Eli_CZ_