Smrt mi přeje

1

Po několika strávených dnech v nemocnici, jež jsem trávila převážně zíráním na bílou zeď před sebou a posloucháním pláče malé holčičky, s kterou jsem sdílela pokoj, a vstřebáváním všech informacích, jsem se mohla vrátit domů.

Matka si pro mě přijela. Seděla jsem na kraji nemocniční postele,která vydávala nepříjemné skřeky. Jakmile mě spatřila, nahrnuly se jí slzy do očí, snažila se je zaplašit. Chytila mne pevně za ruku a políbila na čele. "Mám tě ráda, Maricel," zašeptala mi do ucha a chladnými, nemocničními chodbami mě odvedla do auta. Celou cestu domů opakovala, že bude všechno v pořádku, jakoby se to spíš snažila nalhat sama sobě než mně.

Doma na mě čekal bratr a táta. Stáli u kuchyňského stolu, na kterém se vyjímal dort s nápisem "Vítej doma, Maricel!" Taťka mě okamžitě sevřel v medvědím obětí a mumlal stejné nesmysly jako mamka, má mě moc rád a všechno bude v pohodě. Luke, můj brácha, postával u stolu a ani se na mě nepodíval. Všichni se svůj zármutek snažili skrývat, ovšem neúspěšně a já to nemohla vydržet. Nezvládla jsem se poradit s vlastní bolestí natož s bolestí ostatních. Vymluvila jsem se, že jsem unavená a šla nahoru do svého pokoje. Máma za mnou okamžitě běžela, jestli se cítím v pořádku a zda něco nepotřebuji. Jediné co potřebuji je zalézt do postele a v klidu umřít.

Jakmile jsem se zahrabala pod vrstvou peřin a polštářů a zhasla světlo, dovolila jsem se rozplakat. Dokud jsem byla v nemocnici a poslouchala pouze nezaujaté diagnózy doktorů, bylo to jako sen. Ale teď, když má má matka stále na krajíčku a vlastní bratr se mi nemůže podívat do očí, je to jiné. Vím, že se se mnou loučí. Nevěří, že přežiju.

Horké slzy se mi řinou z očí a já se snažím tlumit své vzlyky, aby nepřilákaly nechtěnou pozornost. V uších mi píská a hlava se mi točí.

"Ewingův sarkom je poměrně vzácný typ nádorového onemocnění."
"Třetí stádium je velmi pokročilé, nádor se rozšířil do sousedních tkání a lymfatických uzlin."
"Představuje méně než jedno procento všech nádorů kostí."
"Každý rok onemocní Ewingovým sarkomem asi jeden na jeden milion obyvatel."

Chtěla jsem všechny ty zvuky pro jednou utlumit. V hlavě se mi stále střídaly hlasy doktorů v bílých pláštích a zdravotních sestrách s falešným úsměvem na rtech. Pořád se mi opakovaly mé prognózy a v tom všem mi zazníval dívčí pláč z vedlejšího lůžka.

Pevně jsem sevřela oči a zakousla se do polštáře, abych nevydala děsivé skřeky, jež se mi draly z hrdla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Proč jsem ten jeden z milionu zrovna já? Co jsem komu udělala, že zrovna já? Celý týden v nemocnici jsem se sama sobě snažila nalhat, že je to jenom sen, jenom zlá noční můra, z které se za chvilku probudím. Nechtěla jsem poslouchat nic o mé léčbě. O léčbě, které stejně dávají pouze pěti procentní šanci na úspěch. Nechtěla jsem poslouchat nic z toho, protože jsem stále doufala, že se to nějak vyjasní. Chtěla jsem, aby se odněkud vynořila moje nejlepší kamarádka a začala se smát, jak mě dostala. Chtěla jsem, aby nic z toho nebyla pravda. Dařilo se mi všechno úspěšně sobě samé zapírat, ale pouze do chvíle, než jsem spatřila svou zdrcenou matku, otce a bratra.

Nechci zemřít! To bylo jediné, co mi tu noc znělo v hlavě. Spala jsem pouze pár hodin a ráno byla vyčerpaná. Kolem deváté mi mamka přinesla snídani do postele a během toho, co jsem se vypořádávala s míchanými vajíčky a toustem, si mamka sedla na kraj postele a pozorovala mě. "Měli bychom si promluvit," prohlásila po chvíli. Probodla jsem ji pohledem, ale dopředu jsem věděla, že se tomu nevyhnu. Mamka zírala do země a prsty zaměstnávala hráním si s řetízkem na svém krku. "Měli bychom zahájit chemoterapii, ale bude to znamenat, že se nevrátíš do školy."

"Mami." Otočila se na mě se smutným výrazem plným něhy. "Nemám šanci a ty to víš."  Při těch slovech se mi sevřelo hrdlo a tváře mi hořely. Velké horké slzy se mi začaly kutálet po tvářích. "Mami, já nechci umřít." Mamka se snažila být silná, musela být silná už jenom kvůli mně, ale nezvládla to. Pevně mě objala a nebyla schopna slova. Buďto nevěděla, co říct, kdyby tvrdila že neumřu, lhala by, nebo nemohla kvůli pláči mluvit.

Seděly jsme tam tak celou věčnost, jen v obětí. Mamka se pak zvedla, že musí jít vařit oběd a já šla dolů s ní. Pustila si televizi a ona se ubrala do pokoje. Tak naše konverzace skončila. Svou bolest jsem utápěla v čokoládě a trapné reality show.

Nikdy jsem si nemyslela, že smrt může přijít tak brzy a způsobit takovou bolest. Ale teď už vím, že se blíží a že nezasáhne jenom mě, ale celé mé okolí, což je tisíckrát horší.