Proč? Pročpak netušila jsem,
jak zrádný může být můj sen?
Sen o ideálním světě,
jako v každé mojí větě,
jako přání ubohá,
jako věřit v neznámého boha.
Proč to píšu?
Nevím sama.
Asi útěk v tomto hledám,
nikomu pak šanci nedám
vidět to, co vidím já,
cítit to, co cítím já
k někomu, kdo je můj sen.
Chci utéct aspoň na týden.
Pořád mizím dál a dál.
Člověk by se jenom bál,
že rozhodnu se pro hloupost.
Ale co když už mám všeho dost?
Dost mých nesplněných snů,
dost těch marných úspěchů,
dost všech nekonečných dnů,
co táhnou se bez jediného slova,
jako bych na celém světě byla pořád nová.
Nemá důvod ztrácet tady čas,
kdo ví, jestli uvidím tě zas.
Proč pořád nic nepomáhá?
Nepomáhá ani snaha
jsem jak zámek bez klíče,
jako fotbalista bez míče.
Nebudu ale vzdávat svůj sen,
možná, že někdy nastane ten den,
kdy se můj uzavřený pocit
konečně dostane ven.
Kdy se srdce zase jednou zasměje.
Do té doby zbývá mi jen naděje.
