Proč prostě musím tohle psát
a sama sebe se dokola pořád ptát,
jestli tu má cenu být,
všechny jenom ošidit.
Sama do svého světa šla bych,
našla klid, mír a pokoj abych
k sobě samé měla taky lásku,
a to zrovna teď,
když všechno visí na jediném vlásku.
Včera bylo dobře, dnes připadá mi,
že se mi jen zdálo,
že dávný začátek už není s námi.
Opak je pravdou, nikdy už nebude líp.
Práce s chybou, to mi jde úplně nejlíp.
Nekecám, fakt to bylo v poho,
ale ten můj přešlap.
Oslovila jsem toho,
kdo mi toho řekl mnoho.
A udělám to zas a znova,
už teď nestačí mi slova.
Píšu čísla, šifry pouze,
napíšeme si nějak dlouze.
Ale já prostě jsem taková.
Jsem zase zpátky na začátku.
Když teď píšu další řádku
přemýšlím jak vytrvalá
byvala jsem do nedávna.
Jediné, co mi vrtá hlavou
proč jsem zahodila identitu pravou,
proč jenom předstírám,
proč uvnitř umírám?
Chtěla bych být sama.
Já vím, něco jiskří mezi náma,
však ostatní zničila bych jen.
Skončil tady asi můj sen.
Nic se vlastně neděje,
začnu znova, od začátku,
pořád doufám, že tu zbyla naděje,
že splní se mi aspoň něco.
Teď už vážně doufám v kdeco.
