[CZ] » Shattered « (Kuroko no Basket)

~ Instagramové celebrity ~

Uplynuly tři týdny od setkání se Zázračnou generací. Zima konečně povolila a velmi rychle ji vystřídalo jaro. Změna přišla tak rychle, že mě to na pár dní proměnilo v hekajícího důchodce. Všechny klouby v mém těle vypověděly službu a hlavu jsem měla jako pátrací balón. Pár dní jsem zobala prášky proti bolesti se stejnou vervou, jako Murasakibara gumové medvídky. Pokud je takové celé stáří, tak se toho nechci dožít.

Co víc, od konce sletu splašených Skittlesek mám pocit, že můj mozek nemá vzpomínky správně chronologicky seřazené. Zkusila jsem tedy (na doporučení lékaře) zapisovat deníku vše, co mi přijde na mysl. Nejen to, ale i noční můry, které mě v noci občas držely vzhůru. Nezáleželo na tom, jestli chaotické a nepravděpodobné, ale mohla jsem je uchovat. Samozřejmě je v nich spousta chybějících článků a některé z nich budu postrádat již navěky. Je to jako skládat obrovské puzzle.

Začala jsem také více pracovat, abych neopakovala to, co se stalo na Teiku a abych se odpoutala od své normální existence. Když se obklopím čísly a statistikami, zachovám si iluzi, že je vše v pořádku.

V duchu sdružení a upevnění vztahů jsem hned další den po srazu zarezervovala místa ve sportovním centru nedaleko Tokya. Původně jsem chtěla něco bližšího, abych se zdárně vyhnula jízdě autobusem, jenže otec si jako obvykle prosadil svou a vetoval všechny ostatní volby. Podle jeho názoru mi to pomůže. Což mi připadalo jako hloupost vzhledem k tomu, že destinací bylo Tokyo, kde se člověk zrovna vyvětrat nemohl, ale nemělo význam se s ním hádat. Ve finále věřil tomu, že měl daleko lepší představu o tom, co mi pomůže. Zdálo se, že Rakuzan má své konexe rozhozené na všech správných místech, přestože byl zájezd last minute, tak nebyl sebemenší problém sehnat ubytování na celý příští týden. O mezeru v rozvrhu jsem se nemusela starat - prý je to pravidelný termín soustředění. Jak nám to krásně vyšlo.

Spokojeně odložím telefon na pracovní stůl. Zařídila jsem si takovou malou kancelář v nevyužité místnosti v tělocvičně. Malý, avšak poměrně útulný prostor. Mám zde své soukromí. Dala jsem si sem skříňku na věci, stůl s židlí a různé desky, jež jsem doposud přechovávala doma. Vzala jsem je tak, jak byly a odhodila je v krabici na jednu z poliček. Nenašla jsem sílu je třídit.

"Pracuješ?" ozve se za mnou hlas a já vyděšeně nadskočím. Byla jsem natolik spokojena s výsledkem mé práce, že jsem ani nezaregistrovala Akashiho příchod. Takovéhle plížení mi sedí více na Kuroka. Stál mezi dveřmi. Do zad se mu opíralo světlo z chodby a posílal do místnosti dlouhý stín. Snad čekal na vyzvání ke vstupu?

"Hádej." Čím víc času s ním trávím, tím nejistější jsem. Jsem nervózní, kdykoliv se pohybuje příliš blízko. Je to takový kostlivec ve skříni. Jen s tím rozdílem, že ke kostlivci má postavou daleko a rozhodně není ve skříni.

Občas se mi slije minulost a přítomnost a místo tohohle Akashiho tam stojí ten z Teika.

"Za chvíli začínají odpolední hodiny," namítne a přistoupí blíž.

Srdce se mi roztluče, tak jako poslední dobou vždycky. Je to čím dál tím horší. Chová se ke mě jako ke staré přítelkyni, což mu nemohu oplatit. Z těch pár vzpomínek nemohu odvodit, co si o něm myslet. Dalo by se říct, že je mi prakticky cizí. Cizí a zároveň hrozně známý.

Ačkoliv pro mě udělal všechno co mohl, vždy uvrhl mou mysl do chaosu a rozpaků. On si to neuvědomuje a neviním ho z toho. Ani nemohu. Do hlavy mi nevidí ani Akashi Seijuuro. Stejně jako já si asi přál napravit, něco co v minulosti provedl. Takže jsme kolem sebe chodili jako dvě kočky. Opatrně jsme našlapovali a projevovali se malými gesty. Tu mi nechal svou energetickou sušenku, já mu pomohla uklidit po tréninku...