[CZ] » Shattered « (Kuroko no Basket)

~ Rakuzan ~

Sleduji, jak svět za okýnkem ubíhá. Baculaté vločky se pomalu snáší na zem a přikrývají zem načechranou peřinou. Okolí vypadá pod rouškou tmy tak smutně. Dlouhé stíny jako by polykaly všechno světlo a radost. Celý pohled mě uspává. Pomalu se mi klíží víčka a hlava upadá ke straně.  Někdo na mě promluví. Když však otevřu oči, oslepí mě jasné světlo. Troubení, rána, bolest, strach, temnota. To vše v jeden jediný okamžik, kdy můj obličej navždy popíší střepy.

Vzbudí mě zvonek, který ohlašuje konec poslední hodiny. Rachot mi ovšem nepřipadá tak silný, když mé podvědomí neustále vyvolává zvuky tříštícího se skla, troubení, neidentifikovatelné výkřiky, houkání sirén, pláč. Vše se překrývá v symfonii bolesti a strachu. Pokaždé když mrknu, vidím krev a cítím kouř, skoro stejně, jako bych se tam právě nacházela. Mé tělo stojí ve třídě, a moje mysl se vrací k té nehodě. Zatřepu hlavou, abych od sebe tyto vzpomínky odehnala.

Sato na mě sice promluví, její slova však úplně odignoruji, ztratili se hluboko v té míchanici. Mám pocit, že můj mozek nedokáže rozlišit přítomnost od minulosti, Neležím pořád v té nehodě, pokrytá prachem, kouřem a krví, přičemž vše ostatní je jen sen? "Haló-?" Zamává mi rukou před obličejem. "Zem volá Shirogane-san!"

Ne, tohle je definitivně realita, jak mě Sato ujistila dloubnutím do žeber. Au. "Nespi ve stoje a pojď. Ještě tě tu někdo zamkne-"

"Já..." Začnu, a pohledem uhnu kamsi ke stropu, abych si vzpomněla co že to vlastně mám dělat. "Já musím na basketbal, mám tam domluvenou výpomoc." Spíše nakázanou povinnou docházku. Na to jen Sato pokrčila rameny, popřála mi hezký den a ponechala mě vlastnímu osudu. Asi by jí jinak ujel autobus.

Rychle vyjdu ze třídy na chodbu, telefon v ruce s rozběhnutým prohlížečem. Chtěla jsem si připomenout, s čím to budu tentokrát pracovat. Jen co moje tělo projde klenbou do vstupní haly, poroučím se k zemi. Ani jsem nestihla dopsat dotaz na vyhledávač. Telefon mi vyklouzne z ruky a přejede zhruba metr ode mě po studeném linu.

"Pardon!" Ozve se mužský hlas vedle mě. Vzhlédnu. Svět se párkrát zhoupne a zatočí jako cirkusačka, než se mi povede zaostřit na blonďatého kluka. Zhluboka se nadechnu a posadím se, počítajíc do tří, abych se zadržela od salvy nadávek. Probodnu chlapce nepříjemným pohledem, který mluví za vše. Otevřu pusu, abych mu něco řekla během procesu zvedání, ale přeruší mě příchod jeho spoluhráče.

"Kotaro, kolikrát jsem ti říkal, že se máš uklidnit?" Zeptá se skoro až holčičím hlasem vysoký...ehm...chlapec? Je to na první pohled docela nejasné. Má delší vlasy, pisklavý hlas a dlouhé řasy jako holka. Avšak všechny statistiky a jeho postava mi říkají že jde o muže. A i na kluka má dost vysoká čísla. Tady na Rakuzanu si asi potrpí i na dobrých sportovních výsledcích.

"Promiň Reo-nee--" začne blonďák, ale je přerušen jeho "starší sestřičkou". Co to tu mají za vztahy?

"Oh, ty musíš být Hitomi-chan, že?" zeptá se. Pozvednu obočí a přikývnu. Nechápu, co mě ještě překvapuje. Na této škole je možné doopravdy všechno - jen za dnešek jsem tu potkala pár extrémů. Co přijde dál? Stáj plná jednorožců? Školní projekt na výstavbu vesmírné rakety? "Já jsem Mibuchi Reo a tohle je Hayama Kotaro, třetí ročník~" Představí je.

"Shirogane Hitomi, ale to už koukám víte." Opráším se od imaginárního prachu a urovnám si uniformu. Přijdu si trochu jako celebrita, nebo cvičená opička, na kterou si mohou ukázat. Mibuchi Reo, Hayama Kotaro. Ta jména jsem už v souvislosti s Rakuzanem slyšela, hm. Dobrá čísla, vysoké postavy, zdá se že ví, kdo jsem - Musí být součástí basketbalového týmu. Což znamená, že by mi mohli ukázat, kde je tělocvična. Tu Sato ze své prohlídky školy nějak vynechala.

Kotaro mi s úsměvem podá ztracený telefon. "Pokud hledáš trenéra, tak ten už bude v tělocvičně. Pojď s námi!"

Bingo.

Vyvedou mě ven z budovy. Mibuchi mi dokonce přidrží dveře - jak galantní. Mým tělem projede mrazivá vlna, hned jak se do mě opře vítr. Přes dopoledne napadla nová sněhová pokrývka, vše vypadá hrozně jednotvárně, bílá hromada vedle bílé hromady. Pouze cesty byly částečně odklizené, aby mohli davy studentů volně proudit sem a tam. Za jinovatkou pokrytým oplocením se po namrzlé silnici pohybují auta. Občas jde slyšet zatroubení, nebo houkání tramvaje. Obloha se zbarvuje do ruda s tím, jak pomalu přichází večer a to přes to, že bylo chvíli po třetí hodině odpoledne. O něco rychleji než tma svět objímá chlad. Naše tváře okamžitě zčervenaly a od úst se všem vznáší v obláčky páry.

"Odkud mě znáte?" Položím chlapcům otázku, abych prolomila ticho mezi námi. Za normálních okolností bych to nedělala, avšak cesta bílou krajinou mi připadá nekonečná. Navíc potřebuji hlasitou konverzací přehlušit své rozházené myšlenky. Mám pocit, že si můj mozek nedokáže oddělit minulost od reality, když ve svém nitru postupně nachází některé chybějící vzpomínky. Je to jako jedna velká skládačka, která nikdy nebude dokončena, neboť některé kousky zůstanou navěky skryty.

"No, párkrát se nám o tobě prořekl Akashi a víme, že trenér má dvě dcery." odpoví mi Hayama. Že mě to nenapadlo rovnou. Když váš táta hrál v reprezentaci a trénuje jeden z nejnadějnějších týmů, není divu, že se o něm a jeho rodině občas napíše. Nebo se jim prořekl sám, ale otec nepatří k těm nejvýřečnějším osobám na planetě. Mám to po něm.

"A co vám o mě Akashi-kun řekl?" Zajímám se dál. Tohle je naopak příležitost, jak se dozvědět něco o sama sobě. Kdo jsem dříve byla a jak moc se to liší od toho kým jsem dnes. Třeba zjistím, že jsem se chovala úplně jinak. Předtím jsem mohla třeba nosit růžovou a sbírat třpytkami poseté samolepky!

"No, vlastně nic moc. Jen že jsi s ním chodila do třídy a že jsi občas asistovala při tréninku." Zamyslel se Mibuchi a podrbal se na bradě. "Prý jste spolu hrávali Shogi. Skoro to znělo, že jste si byli blízcí~"

Blízcí. Vysvětlovalo by to, proč na mě tak civěl. Jsem to já, nejsem to já? Vždyť si na to skoro nepamatuji. Mívám jenom záchvěvy pocitů a rozmazané obrázky, které většinou nedávají smysl. Akashi Seijuuro, je jako směs všeho. Část mě byla ráda, že ho vidí a část by nejraději zalezla do rohu a schovala se. Bylo to hrozně zvláštní, jako by byl časovaná bomba a já z dálky nevěděla, jestli brzy vybouchne, nebo ne.

"Bývávalo," to je jediné, co jim na to řeknu. Vše opět upadne do stresujícího ticha, které je rušené jen zvukem kroků - a čím blíže tělocvičně se nacházíme, tím rychleji mé srdce tluče. Velmi brzy přehluší jeho zvuk vše. Hlasité dum, dum se v mé hlavě periodicky opakuje. Jak mě asi přijme nový tým? Polknu, když se dostaneme k rozlehlé, jedno-patrové hale. Mám docela chuť se otočit a utéct zpátky do tepla a bezpečí školy. Co nejdál od všeho stresu a práce, dál od dalšího setkání se starými známými, dál od vší zimy.

"Prosím~" Mibuchi nám otevře těžké dřevěné dveře haly a projdu jako první. Zhluboka se nadechnu. Tohle je nový start, začínám od začátku, jsem stejně nepopsaná jako listy papírů připravené v mých deskách. Tohle by mohla být příležitost dát sbohem vzpomínkám.