Zpráva...

...

Dívala se na displej mobilu a absolutně nic nechápala. V její hlavě se rozezněl ohňostroj emocí, které nedávaly smysl. Srdce jí bušilo, jako by jí mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Až bolestivě si uvědomovala každý jeho náraz do hrudního koše, do žeber. Měla pocit, že se tohle ani nedá přežít. Skoro ani nedýchala, nebo možná dýchala tak moc, že to nestíhala vnímat, protože její mysl zaměstnávala písmena, která měla před očima. Nevěřila slovům, která viděla. Nebylo možné, aby tahle slova viděla, zrovna od něj, ale bylo to tak. Bylo to černé na bílém a ona byla v naprostém šoku.

Odložila mobil na gauč, obrazovkou dolů a začala dělat kolečka po pokoji. Soustředila se na svůj dech, hluboký nádech.... dlouhý táhlý výdech. Hluboký nádech..... dlouhý pomalý výdech. Snažila se nemyslet na to, co právě viděla, ale bylo to k ničemu.

Připadalo jí, jako by se vrátila o rok zpátky, do doby, kdy na tom byla hodně špatně a nevěděla, co má dělat. Kdy se každý den mučila útočnými myšlenkami, které si sama tvořila, aby dokázala obrnit své srdce. Kdy se každý den probouzela s pocitem prázdnoty a slzami na krajíčku tak dlouho, dokud nepřestala cítit. Kdy jí dokázala jediná myšlenka rozechvět srdce, jediné Co když.... jí dokázalo dát tolik naděje, že se zoufale držela něčeho, co bylo naprosto marné a zbytečné, i když to moc dobře věděla....

Ale bojovat s tím? Pfff, předem prohraný boj. Sváděla ho příliš dlouho na to, aby si dokázala připustit, že by, to dopadlo jinak. Znala pravdu. Vždy ji znala, což jí nehorázně bolelo, i když by za to jiní dali hodně. Ona by dala cokoli za to, být normální člověk. Nevědět, co se stane, jakmile se zamiluje, mít tu NADĚJI, že by... Že by to mohlo vyjít.

Chodila po bytě a rovnala si všechno v hlavě. Věděla, že ať je to psáno jakkoliv, ať je v JAKÉMKOLIV stavu, ta slova nejsou pravá. Věděla, že to ona jim dává význam který mají. Věděla, že to ONA je ta, co může za všechny pochody v jejím těle. Za každý zrychlený dech, za každý úder srdce, který ji bolí...

A přesto doufala. Zase doufala. Doufala v něco, na co si před půlrokem zakázala myslet. Doufala v nemožné a zase jí to zabraňovalo myslet. Klepala se jako osika, hlava se jí motala, kvůli všem myšlenkám, mteré v ní měla... Chtěla brečet, ale slzy nemohly přijít. Kvůli němu jich prolila dost. Cítila, že to potřebuje, že potřebuje slzy, aby ze sebe smyla všechno trápení, které jí tížilo, ale nemohly přijít. Zakázala si to.
Zakázala si kvůli němu plakat. Zakázala si projevovat emoce, které měla v srdci, tak mocně, že už je neuměla sama pojmenovat. Cítila je, bolely, ale nevěděla, co jsou zač. Zakázala si cítit cokoliv, co by se podobalo lásce, protože to pokaždé dopadlo stejně. A kdyby se zrovna teď nesmiřovala s tím, že každý kluk, co se jí líbí, chodí s její kamarádkou, která je „normální" jako ostatní holky, možná by ji to ani tolik nevzalo. Jenže se stalo, a její srdce... Bolelo to tak nehorázně moc, že měla pocit, že to nezvládne. Ne bez slz, které ale přijít nemohly....

Zdálo se jí, že je robot, naprosto bez emocí, což ji ničilo, i když věděla, že jenom díky tomu žije. Byl to paradox, že i po tom všem, co absolvovala, aby se cítila alespoň trochu „normálně", jí jedná věta tak rozhodí...
Chtěla křičet, chtěla rozbíjet věci, chtěla ze sebe svoji frustraci dostat, ale nemohla. Nebylo jak. Nebyla na to nastavená...

Buď potichu, nesmíš nikoho vzbudit, říkala si podvědomě pořád dokola a došlo jí, že ona vlastně nemá na vlastní emoce právo. Že se musí usmívat, dělat, že je všechno OK, i když se jí všechno hroutí pod rukama. I když je na tom tak špatně, že se neumí ani usmát, aniž by to vypadalo nuceně, musí se pořád smát a předstírat, že je v pořádku. Že musí být vždy ta veselá, pozitivní a milá holka, která nemá strach, protože z věcí, které jiné lidi děsí, ona strach nemá. Neumí to. Že i kdyby chtěla, nedokáže se bát muže, co jí sleduje, protože i když se Smrti bojí víc, než čehokoliv, je jí jedno, jestli tam skončí. Děsilo jí to, ale byla to pravda. Že dávno zapomněla, jak vypadá mimoděčný úsměv, protože častěji nasazuje ten umělý...

Věděla, že je to všechno od NĚJ jenom hra, díky čemuž jí bylo ještě hůř, a zároveň i lépe. Myslela si, že už je zlomená dost, ale jak zjistila, nebyla. Z hrůzou zjistila, že není zlomená dost na to, aby jí nechal chladnou, jako to udělali všichni ostatní. Že ani zvěsti, které kolovaly a ze kterých vlastně nikdo nebyl moudrý, protože náznaků bylo plno, ale jestli je to tak? To bylo ve hvězdách. Ani nic jí z toho nedostalo tak na dno, aby se rozlomila na kusy, i když si to myslela. Byla nešťastná, když jí došlo, že bolest, kterou cítila před půl rokem a která jí hodně pomohla nebyla to, co musela cítit, aby zůstala chladná. Aby jí srdce přestalo dělat cokoliv a aby její mysl měla klid. Nejvíc jí ale děsilo, že netušila, co by měl udělat, aby byla v „pořádku".
Srdce jí pořád bilo stejnou rychlostí, jako když spatřila onu zprávu a jí došlo, že musí něco udělat. Musí, jinak... Jinak se úplně zblázní.

Vědomí, že je to hra jí svádělo k tomu, nechat to bez odpovědi, protože tak si neublíží, zároveň jí to ale nedovolil ten kousek srdce, který si zachoval lásku k němu. Díky kterému teď byla v takové situaci. Díky kterému sice žila, ale trpěla. Díky kterému se zase ozval hlásek, který říkal, že je všechno možná úplně jinak a on by možná mohl... Díky kterému se ještě nestala úplným robotem bez emocí, které nyní polykaly všechny hradby, které měla kolem srdce, jako by byly z papíru. Jako by je netestovala klepy, za které by bulvár platil majlant. Jako by nemohla být...

Hru můžou hrát i dva. Jo, bude mě to bolet, ale musí. Třeba se pak díky tomu dostanu dál, než jsem teď. Třeba pak dokážu roztříštit své srdce na prach, když kousky nepomohly, a zapomenout na všechny své sny. Třeba si pak dokážu namluvit, že alkohol, který v sobě jistě má, nemluví pravdu. Že opilí lidé nikdy nemluví pravdu a neříkají, co si myslí, nebo co se jim honí hlavou, když jí zrovna nezaměstnávají prací a dalšími starostmi. Třeba si pak dokážu UVĚDOMIT, že se nemám snažit. Protože na mě, nikdo nikde nečeká. Že se mám začít smiřovat se svou noční můrou, kterou vlastně žiju každý den, řekla si a sedla si zpátky na gauč.

Ruce se jí třásly, když sahala po mobilu a bolestivý tlukot srdce neustával, pouze si na něj zvykla. Otupila své emoce, alespoň na tento večer, alespoň na tu chvíli, a po půl hodině otevřela zprávu, která jí tolik vyděsila. Která jí dala naději, že je všechno jinak, i když rozumově věděla, že není. Že všechno je pořád stejné, to jenom její srdce si chce myslet, že se věci mění.

Otevřít tu zprávu, kterou celou dobu viděla jenom ve stavovém řádku bylo pro ni lehčí, než čekala, ale vidět ta slova a vědět, že je to pro něj jen hra, kterou si ani neuvědomuje, protože musí mít něco v hlavě, bylo něco, co jí dokázalo deptat. I přes to všechno si ve chvíli, kdy mu podle pravdy odepisovala, protože se nemusí dozvědět, že jí dokázal nevědomky ublížit víc, než kdokoliv, koho kdy milovala, dovolila doufat, že to všechno možná přeci jen myslí vážně. Že je v jeho srdci místo i pro ni.

I když věděla, že je to chyba, že nic, co si kdy přeje není pravda, že Štěstí jí vždy dá to, co nechce místo toho, co by si doopravdy přála, nedokázala to. Byla ztracený případ, který její vlastní srdce zničilo tak moc, že jí ztěží jen někdo dá dohromady.
Přes to ale odpověděla na zprávu, kterou obdržela. I když věděla, že si tím jenom ublíží, že si to bude vyčítat, nechtěla si říkat, co když mu neodpovím. Stačilo jí, že on rozhodně neodpoví jí. Kdyby ale věděla, jak jí dokáže dvěmi zprávami, než usne z dlouhého čekání na odpověď, zamotat hlavu, asi by neodpověděla. Netušila totiž, jestli jí to za ten chvilkový pocit úlevy stálo.

Zpráva zněla:

Klárko, vy mě máte ráda, že ano?