Klišé

2.Kapitola- Ó, sladký Romeo.

Buďto jsem udělala hodně velkou hloupost a budu si to vyčítat do konce svých dnů, nebo jsem udělala fakt obří hloupost a ponesu si trauma tak velké, že Julie nebude jediná, kdo se při představení připraví o život. Obě varianty zní strašlivě.
Vešla jsem do prostorné haly v níž dominovaly červené záclony a velké pódium. Židle byly poskládány na milimetr přesně v řadách a panovalo tu krásné přítmí.
,,Naše krásná Julie dorazila."
Slečně Spencerové hrál na obličeji úsměv. Její mezera mezi zuby teď více než dominovala obličeji a její brýle se jako vždy drželi těsně nalepené na jejím nose. Hala byla naplněna mnoha teenagerů z naší školy. Všimla jsem si místních dolejzačů, kteří byli na mimoškolních aktivitách jako doma, poté tu bylo několik holek s obličeji jako obrázek, které se nejspíše chtěli zviditelnit, a nakonec tu byli lidi jako já. Ti, kteří tu nechtěli být dobrovolně, ale slečna Spencerová je chladnokrevně donutila.
,,S Romeem budete nádherný pár."
Ohradilo se slečna Spencerová a přísahala bych, že jsem zaslyšela skřípání zubů, když se některé z přítomných dam začaly usmívat.
,,Mohu se zeptat, kdo je ten Romeo?"
Modlila jsem se, aby vyřkla jméno, nějakého školního odpadlíka. Po zaznění jména ,,Edward",
jsem měla sto chutí se otočit na podpatku a zmizet. Jeho jméno se blaženě neslo do všech stran místnosti a rezonovalo snad nekonečné minuty.
,,Copak je, Julie? Mám takový lehký pocit, jakoby jsi nebyla ráda, ale to musí být opravdu pouze můj dojem. Nemám pravdu?"
Obličej mi zkoprněl při poslechu JEHO hlasu. Opatrně jsem se otočila a pohlédla na vysokého černovlasého vola. V duchu už jsem si připravovala svůj okořeněný monolog, který mu s radostí odrecituji.
,,Nevím o tom, že by Shakespeare do svého díla připsal, že je Romeo arogantní vůl, který si nevidí na špičku nosu. A jmenuji se Vivian, žádná Julie."
No a teď se to stalo.
V tuto chvíli si slečna Spencerová musela říct, že to nejspíše nebyl ten nejlepší nápad, jelikož se mi dva pozabíjíme dříve, než máme ve scénáři.