Literární Hanahaki soutěž ▬ ᵏᵖᵒᵖ, ʰᵖ, ⁿᵃʳᵘᵗᵒ ✅

Neopětovaná láska | -dead-x-butterfly- 🌷비밀 & secret

Jméno: -dead-x-butterfly-
Zvolené téma: Neopětovaná láska
Zvolená fandom: k-pop, skupina TXT
Pár: Beomgyu/Taehyun
Počet slov: 6971

Anotace: Mysleli jste si, že odmítnutí vaší oblíbenou osobou a neopětovaná láska už nemůže být horší? Co kdyby vám někdo řekl, že ve vás nevydařená láska probudí nemoc, díky které na sto procent víte, že pro toho člověka ani zdaleka neznamenáte to, co on pro vás? Představuji vám totiž Hanahaki, nemoc mnoha tváří, která se na první pohled může tvářit jako půvabná květinka, ve skutečnosti se ale květiny po celém světe staly ztělesněním smutku, neštěstí a bolesti. Co když vám ale řeknu, že tomu tak nemusí být vždy a jsou i případy, kteří na svojí nemoc vzpomínají rádi a s úsměvem? Nevěříte? V tom případě vás vítám u neobyčejného příběhu dvou chlapců, kdy si každý v tu stejnou dobu a v tom stejném vztahu prožil úplně něco jiného a ani jeden do posledního okamžiku nevěděl, jak to přesně skončí. Jak oni dva skončí.

Text příběhu:

Znáte ten pocit, když se cítíte... jako když necítíte? Je těžké to vysvětlit, ale přesně tak jsem se cítil, když jsem poprvé otevřel oči. Na jednu stranu jsem cítil mnoho věcí a moje smysly fungovaly až moc dobře na to, že jsem se právě probudil na nemocniční posteli po skoro celodenní anestezii. Slyšel jsem, jak na mě někdo mluví, jak kolem mě pípají přístroje a jak mi tluče srdce. Srdce, které už tluče jen pro mě...

Cítil jsem spoustu věcí. Oči mě pálily z toho přebytku světla a bílé barvy a v nose mě štípalo z vůně všemožných desinfekcí. Při otevření očí se přede mnou hned objevil doktor s otázkou: ,,Jak se cítíte?". Na moji odpověď, že nijak zvlášť, se trochu pobaveně uchechtl a úlevně vyřkl, že se operace pravděpodobně povedla. Po těch slovech mi to došlo. Operace, nemoc, nevydařená láska. To všechno už je minulost. Pravděpodobně se povedla. Jak tohle může vůbec říct? Chápal jsem, že se nejspíš radoval ze svého úspěchu, že je jeho pacient v pořádku, ale dá se taková věc vůbec někdy brát za povedenou?

Doktor odešel a já se skoro jako opilý snažil posadit, když mě najednou chytly někoho ruce a pomohly mi. Překvapeně jsem sebou cukl a pohledem vystřelil na muže, kterého jsem tu čekal ze všech nejméně, ale v hloubi duše doufal, že to bude právě on, koho uvidím jako prvního. ,,Taehyune..." vydechl jsem a zahleděl se mu do očí, které jsem tak dobře znal, ale zároveň nepoznával.

Vážně jsem nic necítil, ta operace mě zbavila všeho, toho smutku uvnitř, té tíhy na duši, to vše ve mně už zanechalo jen a jen prázdnotu. Toto byl chlapec, kterého jsem ještě před pár hodinami miloval, a teď přede mnou seděl, zahalen ve smutku s bolestí v očích a v obličeji, která se každou vteřinou, kdy mi hleděl do očí, zvětšovala. Jako kdyby něco viděl, jako kdyby mu docházelo, že je po všem, jako kdyby něco ve mně nenacházel, a jako kdyby cítil něco, co já už nejsem schopen.

,,Tyto prášky berte dva týdny dvakrát denně a poté stačí už jen jeden za den." ozvalo se z druhé strany postele, kde mi sestřička podávala nádobu s fialovými léky a paradoxně docela veselým a roztomilým obalem. ,,Až vám dojdou, stavte se na kontrolu hladiny hormonů, pokud bude potřeba, znovu vám je předepíšeme." usmála se a ještě ukázala na skříňku s mými věcmi.

,,Můžeme jít domů." ujistil mě Taehyun slabým hlasem a nejistým tónem, jako by si nebyl jist, zda něco vůbec může říct. ,,Ostatní čekají venku." pousmál se a já hned pocítil jakousi úlevu. Hned mi ale klesl pohled na lahvičku léků v mých rukou a čtoucí obří nápis OXYTOCIN jsem si vzpomněl na ty nekonečné reklamy o ,hormonu lásky' a co vše může v lidském těle způsobit...