Literární Hanahaki soutěž ▬ ᵏᵖᵒᵖ, ʰᵖ, ⁿᵃʳᵘᵗᵒ ✅

Co je láska? | Tavolníky🌼Ivie

Jméno: Ivie
Wattpad: @berrivie
Zvolený fandom: BTS
Zvolené téma: Co je láska?
Pár: Není (vedlejší Namkook)
Hlavní postavy: Jimin, Jungkook, Namjoon
Počet slov: 8128

Anotace: Jiminovy lásky nikdy nebyly šťastné, zvlášť od té doby, co se u něj poprvé projevila nemoc hanahaki. Vždy byl ten typ člověka, který chtěl skončit v hezkém a láskou naplněném vztahu, tento sen se však rozpadl poté, co po své čtvrté operaci ztratil schopnost milovat. Co mu přinese rozhodnutí utéct z města na malou vesnici? Bude schopen znovu milovat?

Text povídky:

Bylo ticho. Ohlušující bolestivé ticho, které se mu zavrtalo hluboko do mozku, když nehybně ležel na nemocniční posteli. Jediné, co to zanícené ticho narušovalo, bylo pravidelné pípání přístrojů. Píp... píp... píp... Po dlouhé chvíli, možná to byly sekundy, možná hodiny, se přiměl pomalu otevřít oči. Cítil se prázdně, tak jako vždycky, když ležel na lůžku po zákroku, který nechtěl, ale musel podstoupit.

Počtvrté už zde takhle ležel a nedokázal nic jiného, než cítit zklamání. Zklamání ze sebe samého, zklamání i ze všech ostatních. Nechtěl nikoho vidět, nechtěl s nikým mluvit. Zároveň ale potřeboval jen někoho sevřít v náruči a znovu, znovu plakat. Chtěl vlastně ale ještě plakat? Nevěděl. Nevěděl, proč se musí znovu trápit, nevěděl ani, jestli se chce trápit. Byl zmatený, uvnitř jeho hlavy byl nepopsatelný chaos. Každá jeho myšlenka křičela něco jiného, než ta předchozí, přeřvávaly jedna druhou a vyvracely, co říkaly ty ostatní.

Po tváři mu sjela slza a on se donutil opatrně zvednout ruku, aby ji setřel. Jeho nešťastné lásky nestály za jeho slzy, ani za jeho žal, nedokázal si ale pomoct. Cítil se jako by něco ztratil. Vždycky se tak cítil, ve všech třech předchozích případech se tak cítil. Něco v něm ale nyní křičelo, že je to teď jiné. Že se něco opravdu zásadního změnilo.

✿

V nemocničním pokoji zůstal sám dlouhou dobu, než ho z pomateného přemýšlení vyrušilo zaklepání, po němž do pokoje vešel doktor v dlouhém bílém plášti se sestrou v patách. Jimin s doktorem ihned spojil pohled a po duši ho pohladil doktorův mírný úsměv. Byl to muž, přibližně čtyřicetiletý, který Jimina operoval ve všech čtyřech případech. Ve svém oboru byl rozhodně odborník a Jimin byl rád, že natrefil zrovna na něj. Ačkoliv by byl ještě radši, kdyby tyto procedury nemusel podstupovat vůbec.

„Jak se cítíte, Jimine?" zeptal se příjemným medovým hlasem. Zdravotní sestra, která s ním přišla, se mezitím věnovala přístrojím, tudíž se o ní Jimin příliš nestaral.

„Bylo to horší," zamumlal Jimin a doktor se posadil na židli vedle jeho postele. Věnoval mu zkoumavý pohled, což přebarveného blonďáčka přimělo pokračovat. „Není to moc jiné, než minule... a předminule..." upřesnil, i když ho ta slova zapálila na jazyku.

„Očekával jsem to. Už jsem s vaší hanahaki dobře seznámen, i operace byla rychlá a vyjmutí tavolníku proběhlo v pořádku. Mám ale pocit, že se na vás tentokrát vaše nemoc podepsala více, než v minulých případech," doktor si ho prohlížel zkoumavým pohledem a v Jiminovi jako by zacukaly neviditelné nitky. Také měl ten pocit. A to byla jedna z věcí, která mu celou dobu od vzbuzení vrtala hlavou.

„Hanahaki, když je vyjmuta, s sebou vyjme i city ke člověku, kvůli němuž vyrostla. V jistých případech se ovšem stalo i to, že dotyčný již nikdy nebyl schopný se do někoho zamilovat. To jsem vám říkal už po vaší první operaci," opakoval to z prostého důvodu, kterému oba rozuměli. Jimin také vzpomínal, co mu na to po své první operaci odpověděl. ‚Všechno by tak bylo jednodušší,' brblal tehdy ten šestnáctiletý chlapec netušící, o čem to vlastně mluví.