The moment I knew |Coming soon|

One

Častokrát jsem přemýšlela o tom, jak se člověk zamiluje. Vždy jsem měla za to, že je k tomu potřeba čas, důvěra a spoustu dalších věcí. Jenže když se tohle všechno semlelo v několika týdnech, pochopila jsem, že jsem byla dost vedle. A že zamilovat se, je stejně snadné ,jako si uříznout malíček na cirkulárce - stačí trocha nepozornosti a je to. To co následuje je bolest, nadávky, slzy, křik a spoustu...spoustu problémů, které je třeba vyřešit.

To léto, asi pět dní před mými osmnáctými narozeninami, jsem se rozhodla, že nechci žít jako každý teenager v Californii a budu dělat něco, co by nikoho jiného nenapadlo. (Stejně jsem skončila úplně stejně jako každý teenager, ubrečená se zlomeným srdcem.) A přesně tak jsem se dostala k vypomáhání v jedné ornitologické stanici, která se zabývala především chovem křepela kalifornského - prazvláštního hrabavého ptáka, který je trochu zavalitý a tak při každém pohybu vypadá děsně vtipně - a velkého množství jiného okrasného ptactva.

Nakonec se však ukázalo, že můj dokonale originální nápad nebyl jen můj, do stejné stanice se asi tři dny po mně přihlásil na výpomoc člověk, kterého bych nyní radši neznala. ( Jenže, to bych pak neměla o čem vyprávět, takže jsem za něj vlastně ráda.)

Nikdy by mě nenapadlo, že člověk, který se dobrovolně přihlásí k něčemu tak nudnému, by mohl vypadat k světu .( Co to melu? Byl hříšně sexy!) Čekala jsem vidláka, jehož IQ bude asi stejně vysoké, jako podpatky na mých teniskách ( pro ty méně rychlé, nemám na teniskách podpatky) . Dalším typem byl nemožný šprt, se kterým se nemělo cenu vůbec otravovat ( jenže v tu chvíli jsem tento post asi zastupovala já). Ani v jednom případě jsem se netrefila.

Kluk, který se čtvrtého dne v mé nové práci objevil, neseděl ani na kousíček jednoho z popisů. Uhlově černé vlasy mu trčely do všech světových stran, na sobě měl těsné bílé tílko a přes něj přehozenou černočervenou košili. Na nohou měl odrbané černé džíny a Vansky, které byly zničenější než ty moje ( a to bylo co říci) . Jakmile přišel k voliéře ( pro ty světa neznalé - voliéra je prostornější klec pro ptáky) s Aymarami (další z chovných ptáků), u které jsem stála já, přejel mě pohledem a usmál se.

,, Jmenuju se Sam a -" Zvedla jsem ruku, abych ho zastavila. To poslední, co jsem potřebovala, bylo abych byla zahlcena informacemi o něm. ( Víte, na první pohled vypadal,jako ten typ, co se vám pochlubí se vším od svojí výšky až po to, kam půjde na výšku.)

,, Super, jsem Amara, běž za šéfovou, Meg ti asi všechno vysvětlí." Poupravila jsem si na nose brýle a znovu se otočila k Aymarám. Dala jsem jim do voliéry jídlo a vyměnila pítka. Když jsem se otočila, abych šla k dalším klecím, zjistila jsem, že tam stále stojí.

,, Děláš si srandu?" Zavrčela jsem. Pokrčil rameny.

,, Myslím, že si budu hrát na děsně ztracenýho a najdu nějakou pohlednou průvodkyni, která mi ukáže, kde mám tu Meg hledat." Pokrčila jsem rameny.

,, Tak to přeju hodně štěstí, krom Meg jsem tu jediná holka."

,,A co když jsem myslel tebe?"

,, Tak jsi zaprvé - dost naivní, že si myslíš, že tě tu provedu a zadruhé - úplně slepej, protože slovo pohledná má úplně jinej význam, než ten, kterej si jaksi naznačil. Což by spíš poukazovalo na to, že angličtina neni tvoje silná stránka a to by vysvětlovalo, proč jsi tady."

,, Líbíš se mi."

,, Jo, umim udělat první dojem, teď když dovolíš, jdu se postarat o zbytek těch klecí, protože jinak tady ty zvířata pochcípou hlady."

,, Je to voliéra."

,, Cože?"Otočila jsem se.

,, Nejsou to klece, ale voliéry, jsou větší a -"

,,Hele, vim , že je to voliéra, nebyla jsem si ale jistá,že víš co to znamená. A teď pane Vim-úplně-všechno jdi za Meg. Támhle tudy." Ukázala jsem na domek na konci cesty. Pousmál se. Ten stupidní úsměv mne neskutečně iritoval a já mu měla chuť vylít kýbl s vodou, který mi momentálně stál u nohy, na hlavu. Za to by mi ale Meg nepoděkovala, rozhodla jsem se tedy děsivou potřebu něco mu provést držet na uzdě.

,, Děkuju krásko, zatim se měj." Mrkl a vykročil k domu.Konečně!

Tak takto nějak vypadalo naše první ( a rozhodně ne poslední ) setkání. Když mě ten den znovu přišel otravovat, praštila jsem ho po hlavě lopatkou, s ním to však ani nehlo. V následujících dvou dnech jsem se snažila všemožně mu vyhýbat, jenže to šlo dost těžko, Meg se tehdy rozhodla, že se k sobě hodíme a měli bychom spolu trávit více času. Zadávala nám práci tak, abychom byli nuceni ( doslova nuceni) spolupracovat. Dokonce mu prozradila to, že mám osmnácté narozeniny a on se rozhodl je se mnou oslavit.