Jeden svět

28.

„Odletíme pryč a necháme vám vaši svobodu."

Ta poslední slova, která stříbrovlasý ardánec pronesl, stále rezonovala Gabrielovi v uších. Nedokázal je vymazat ani jásot a radostný křik ani všechna ta objetí a dokonce ani Mattův polibek.

Přesně tahle slova Rag'ellovi řekl. Úplně na začátku, ještě jako jeho vězeň: Odleťte pryč a nechte nás na pokoji, nechte nám vaši svobodu

Tehdy by se cítil nepopsatelně šťastný, kdyby Nejvyšší jeho prosbu vyplnil, ale nyní... Nyní se mu z té zprávy dělalo zle.

Ovšemže byl rád, že se ardánci stáhli a letí domů, jenomže on si hluboko uvnitř přál, aby alespoň jeden z nich zůstal. Ten, který mu ukradl srdce.

Gabriel věděl, že se rozhodl správně. Byl si tím jistý, přestože se od svého návratu cítil mizerně. Už poprvé, když z mateřské lodi utekl, se cítil zvláštně a Rag'ella postrádal, ale to se nedalo srovnat s tím, jak mu bylo ty poslední dva týdny.

Doufal, že mezi svými přáteli na Zemi se všechno srovná. Že když vydrží a překoná to nejhorší, nakonec to přejde. Zatím se to však nelepšilo.

Přesto byl stále přesvědčen, že se rozhodl správně.

Ale teď po Rag'ellově prohlášení poprvé zakolísal ve svém odhodlání.

Snažil se působit normálně a oslavovat s ostatními, ale zdálo se to nemožné. Celý se klepal jako při záchvatu paniky, ledový pot ho studil na dlaních a žaludek se mu stáhl v křeči.

Odstrčil od sebe dalšího z řady těch, kteří se mu snažili pogratulovat, a pokusil se zmizet z dosahu křepčících rebelů.  

Vyhráli jsme, opakoval si v duchu Gabriel prodírajíce se skupinkami svých spolubojovníků, kteří začínali oslavovat. Dokonce už mezi nimi kolovaly láhve alkoholu.

Vyhráli jsme a já dokázal to, co jsem si před pár měsíci předsevzal. Vyhnal jsem ardánce pryč ze Země, donutil je k ústupu. 

Vyhráli jsme. 

Jenomže Gabriel se vůbec necítil jako vítěz, cítil se jako někdo, kdo ztratil úplně všechno. 

Nebylo snadné proplížit se pryč, každý se s ním chtěl objímal, všichni si přáli, aby slavil s nimi. Oslava však byla to poslední, na co měl náladu.

Někdo mu do ruky strčil láhev s čirým obsahem a on trochu upil, aby se hned nato rozkašlal pod silou nějaké domácí kořalky, která mu skoro propálila díru do krku.

Náhle si povšiml nenápadného bílého sedanu, který přijížděl po rozbité silnici. V jinak opuštěném městě mu to připadalo podivné, ale možná se sem po Rag'ellově oznámení začnou lidé zase vracet.

Ze zaprášeného auta vystoupila elegantní žena s hustými černými vlasy staženými barevným šátkem. Štíhlá žena v džínech, tmavém topu a slunečními brýlemi na očích na první pohled vypadala o mnoho let mladší než ve skutečnosti byla. 

„Mami?" vydechl Gabriel překvapeně a rozběhl se k ní.

~~~

Mariana Cassel nebyla jediná, kdo do města během dne dorazil, a než se setmělo, ulice města se hemžili lidmi.  

Nyní se již bouřlivě slavilo, alkohol tekl proudem a hlasitá hudba a křik se nesl doposud ztichlým městem. 

Gabriela mrzelo, že při tom všem slavení neměl příležitost si se svoji matkou promluvit o samotě. Garret byl první, kdo se k ní nahrnul, a pak následovalo další a další představování a seznamování.