Jeden svět

7.

„Nar'e!" 

S nepolevujícím vzdorem na něj ten pozemšťan hleděl, jeho úžasné modré oči se leskly nenávistí a vztekem nad svou bezmocí.

A Rag'ell si to užíval. Bavil se tím. Popravdě kdyby se mu Gabriel tak rychle vzdal, zklamalo by ho to.  

Chtěl si jeho podrobení náležitě vychutnat.  

Nevěděl, proč zrovna u něj tolik stál o to, aby se mu podřídil. Všechny vlády a vůdcové tohoto světa před ním dávno poklekli, uznali ho za svého svrchovaného vládce. Kapitulovali před nezdolnou silou ardánců a odezvali veškerou moc nad touto planetou do jeho rukou. 

Přesto chtěl, aby to byl on, tenhle bezvýznamný pozemšťan, který se před ním skloní, poklekne do prachu a nazve ho svým pánem. 

Díval se na toho odbojného muže, jehož tváře se leskly potem, ruce se třásly únavou a oči plné ohně a hněvu na něj hleděly s nepopsatelnou nenávistí.

Stále ho držíce znehybněného pod sebou též vnímal jeho zrychlený dech a zdvíhající se hruď, jak mu srdce bilo ve zběsilém tempu a celé jeho tělo se chvělo vyčerpáním po právě přestálém souboji.  

Aniž by pustil zajatcova zápěstí, odtáhl dýku a odložil ji vedle mezi kamení a prach. Za pomoci zubů si stáhl černou rukavici. Ruka bez ní působila lehce a studený vzduch ochladil jeho zpocenou dlaň.  

Nato svými dlouhými prsty sevřel poraženému soupeři hrdlo. Ne tak silně aby mu to zabránilo v dýchání ale dost, aby to bylo nepříjemné. Nyní mohl Rag'ell pod konečky svých prstů cítit Gabrielův zběsilý tep, jeho horkou kůži.

Kolem nich se tyčily zbytky zničeného města, zápach kouře, prachu i krve se vznášel ve vzduchu a oni dva se nacházeli mezi tím vším na rozbité ulici mezi rozvalinami. Kolemstojící vojáci a zajatí rebelové v bezdechém tichu sledovali jejich střet, nikdo se neodvážil promluvit.

To však Nejvyšší vnímal pouze někde na okraji, protože celou jeho pozornost přitahoval černovlasý muž ležící na zádech pod ním, který se zatvrzele odmítal vzdát a slíbit mu poslušnost. 

Již při tom souboji ho mohl kdykoli zabít, bodnout tam, kde by rána byla smrtelná. Stejně tak mohl nyní zesílit tlak na zajatcově krku a vlastníma rukama ho udusit. Též mohl přikázat, aby toho vzpurného pozemšťana popravili pro výstrahu všem, kdo by se mu odmítli podrobit. 

Jak řekl, měl nad jeho životem absolutní moc. 

Jenomže Rag'ell nic z toho udělat nechtěl. 

Ze všeho nejvíce teď toužil zajet holými prsty do těch černých vlasů a dotknout se jich. Druhý muž je neměl natolik dlouhé, dosahovaly mu sotva na krk a lemovaly symetrický obličej rozcuchané a stejně nezkrotné jako jejich majitel.  

Uvolnil sevření na krku a rukou přejel výš až na tvář. Prsty se mu zachvěly nedočkavostí, když se dotkl tmavých pramenů a opatrně, skoro něžně, je shrnul z Gabrielova obličeje. 

Jejich pohledy se opět střetly a Nejvyšší spatřil, jak se výraz v těch modrých očích mění z nenávistného na překvapený a pak nechápavý. On sám netušil, co to vlastně dělá.

Hleděli na sebe, ta chvíle trvala zlomek vteřiny, jeden úder srdce, ale v tom pohledu bylo něco zvláštního, intenzivního a zakázaného, co ani jeden z nich nedokázal a nechtěl pojmenovat.

A pak kouzlo pominulo.

Gabriel doposud nehnutě ležící se pokusil využít situace a vykroutit se z železného sevření svého věznitele. To Rag'ella přivedlo zpátky do reality. Pevně sevřel svoji ruku v černých vlasech a neurvale zatáhl, aby si zajatcův obličej přiblížil k tomu svému.