Život Gympláka

5.6. 2023

Jedu autem z kopce, snažím se brzdit,
ale nebrzdí. "Co budu sakra dělat?!" Přede mnou strom,"sakra tomu se nevyhnu". 100 metrů, pořád nic. Mačkám na pedál ze všech sil, ale nefunguje to. 50 metrů. "Proč to nefunguje! Já toho bráchu zabiju, že se v tom vrtal a nic mi neřekl!" 10 metrů. "Ne, prosím, já tady nechci umřít!" zaječela jsem na poslední sekundu.

CRRRR. Zazvonil mi budík a probudil mě z té hnusné noční můry. Podívám se na telefon, z čehož zjistím, že je zase podělané pondělí, a tak musím do školy.
Po nastoupení do autobusu mi už píše kamarádka s otázkou, jestli na mě má počkat na autobusáku. Z dálky už vidím tu její oranžovou bundu, co si onehdá koupila ve slevě v Lidlu, protože je úplně broke. Alespoň ji nepřehlínu. Po setkání se jí ptám, jak se těší na dnešní hodinu tělocviku, protože po sto letech máme supla. "Konečně máme někoho jinýho, ta Tráva mě už hrozně vytáčí" řekla Lucie. No, musím s ní souhlasit. Paní učitelka Trávníčková alias Tráva nám vždy dá atletiku, kterou všichni že srdce nesnáší a pak po všech řve, že se vůbec nesnažíme. Prostě každotýdenní klasika. Supl byl skvělej, dostali jsme učitele, co nás nechá alespoň napít a stará se o to jestli se někdo nezranil. "Kéž by taková byla Tráva". Podařilo se nám s Lucií přežít celý den školy bez psychického zhroucení pod návalem plánovaných písemek a šli jsme na oběd do školní jídelny, kde bylo jako obvykle narváno. Dnes k obědu kuchařky připravily boloňské špagety. "Mňam". Po snězení oběda jsem se musela už s Lucií rozloučit, protože mi jel autobus domů, tak jsem si vzala svoji tašku hozenou na zem v šatně a vystřelila ze školy na autobusák.