Doma jsem ležela ve vaně a přemýšlela. ,Jak mohl kurva znát moje jméno?!' Voda mi sahala po nos a já se ponořila, abych smyla zbytek šampónu. Pod vodou jsem slyšela tlukot srdce a premýšlela o něm. Tlukot se s mým zadrženým dechem zrychloval. Rychle jsem se vynořila a dýchala. Tlukot srdce byl 2x rychlejší, než normálně. Začala jsem znovu přemýšlet. ,,Odkud mě sakra znal?" Smyla jsem si poslední zbytek mýdla na ruce a uslyšela řev. ,,Jessico?! Vypdni už z tý koupelny!" ,,No jo furt!" Odsekla jsem otci, kterej byl zase nalitej.
Občas jsem se ho dost bála. Vyskočila jsem teda z vany a zatáhla za řetízek. Vana se začala se svým klasickým zvukem vypouštět. Popadla jsem ručník a začala se sušit. Vlezla jsem si před zrcadlo, vlasy si dala do ručníku a snažila se z nich dostat přebytečnou vodu. Látkou jsem přejela po zádech a prohlédla si jizvu, která se táhla od lopatky po žebra. Byla tak... lehce do půlkruhu. Nikdy jsem nevěděla od čeho jí mám. Moje maminka... než umřela... mi říkala, že se jednou dozvím od čeho je. Už je to 7 let co s námi není.
Další zabušení na dveře. ,,Já už jdu!!" Křikla jsem, vzala si pyžamo a s ručníkem na rameni vyšla z koupelny. Podívala jsem se otci do očí a s absolutním nezájmem odešla do pokoje. Žačal něco řvát, ale já ho ignorovala. Vzala jsem to přes kuchyň a v lednici našla kus melounu. ,,Bomba! Večeře!" S dobrým pocitem jsem vyšla schody a zavřela se v pokoji. Sedla jsem si ke stolu a pustila si písničky. Rozvalila jsem se na posteli a hlavu si pověsila dolů. Kousla jsem do melounu a vychutnávala si tu sladkou chuť. Najednou jsem si znova vzpomněla na Marka a oči mi zaplavily slzy. Na břiše jsem ucítila měkké ťapky. Vzhlédla jsem a koukala na mě Emily. Moje perská kočka se na mě mlsně dívala. Setřela jsem si slzy a zbytek melounu jí dala. Milovala ho. Došlo mi, že na Marka musim přestat myslet. Pohladila jsem Emily po dokonale hladké, vyčesané srsti a utřela jí zbytek sladké šťávy z fousků. Přepnula jsem reklamu a se zavřenýma očima si vychutnávala tóny mojí nejoblíbenější písničky.
Uslyšela jsem klepání na okno. Vyděsilo mě to. Tak jako koho by nevyděsilo klepání na okno v 5tým patře paneláku? Nejistě jsem se naklonila z kolečkový židle vedle do okna. ,,Jak se sem kurva dostal?!" O rám okna, se opíral ten blonďák. Vypadal, jak kdyby se s někym porval, ale krev na sobě neměl. Ani modřiny. Prostě jsem to viděla v jeho výraze. Viděl mě a znovu zaklepal. Tentokrát prosebně. Povzdechla jsem si, otevřela jsem okno. Nebyl to problém. Mám veliký dvoukřídlý okno. Pomohl mi z druhý strany a sesunul se na mojí postel... mojí postel... MOJÍ! Absolutně bez zeptání. Složila jsem si ruce a koukala na něj. ,,Co chceš?" Zeptala jsem se lehce jedovatym tónem. Posadil se a začal hladit Emily, která se na nově prichozího přišla zvědavě podívat. Podrbal jí pod krkem a se smíchem mi odpověděl. ,,Vodu." Vykulila jsem oči, ale pro sklenici s vodou jsem došla. Nakoukla jsem do obýváku, kterej máme propojenej s kuchyní. Táta nikde. Vzala jsem skleničku, napustila jsem do ní vodu a chtěla se vrátit. ,,Bublinky by nebyli?"
S jekotem jsem upustila sklenici a koukala na něj. ,,Jak si se sem sakra dostal?!" Čekala jsem na tříštivý zvuk skla, ale nic. Sklenice se zastavila nad zemí a on se tak zvláštne usmál. Nastavil ruku a sklenička se mu objevila v ruce.
,,Ale jo, neni to špatný." Řekl, když smočil rty ve vodě. Bez odpovědi se otočil a odcházel po schodech do pokoje. Chvíli jsem stála sama a byla vyděšená i okouzlená zároveň. Opláchla jsem si obličej a vydala se tak nahoru.
Seděl na posteli, na klíně Emily a v ruce rámeček z mýho nočního stolku.
,,Byla nádherná." Řekl se zvláštním úsměvem, kterým o sobě říkal, že i on má city. ,,Ani si jí neznal." Řekla jsem a vytrhla mu rámeček z ruky. Povzdechl si a zadival se do rohu pokoje. ,,Znal." Papíry, které jsem srovnavala, jsem upustila na stůl. ,,Rachel Kristen Rayová. Byla to dokonalá žena. Osobitá, cílevědomá... vždy věděla co chce." Podíval se na mě. ,,Jsi stejná jako ona." Zvedl se z postele a došel ke mě. Pohladil mě tváři, zadíval se mi do očí. ,,Celá máma." řekl a políbil mě na čelo.
Nevěděla jsem co dělat a jenom jsem stála s otevřenou pusou. Sedl si zpátky na postel. ,,Kde jsem skončil? .... jo!" Ukázal na mě. ,,Potrebuju tvoji pomoc." Koukala jsem na něj a nevěděla co na to říct.
Po chvíli ze mě konečně nějaká věta vypadla. ,,Jak ode mě?" ,,No... jak ti to vysvětlit? Tvoje máma nebyla obyčejná holka... Zamyslela jsi se někdy nad tim, proč máš tu jizvu?" Sáhla jsem si na záda. ,,Ano, přesně tu."
,,Jak moc toho o mě víš?" Nevěděla jsem co dělat. Byla jsem zoufalá. ,,Víc než ty sama o sobě." Odpověděl a na rtech měl zase ten úsměv. Provokativní, ale strhující zaroveň. ,,Jak uz jsem řekl, tvoje matka nebyla obyčejnej člověk. Ona byla anděl." Při tý posledni větě, jsem se musela smát. ,,No jasně! A jak mi to teda dokažeš?" ,,Znal jsem jí dost dlouho. Dost dlouho na to, abych věděl, že patří k nám."
Podívala jsem se na něj a nevěděla jsem, čemu mám věřit. ,,Dokaž mi to!" Zašeptala jsem do úplného ticha. Jenom kapky vody bubnovaly na okno a parapet. Lechce se zasmál, sáhl pod kabát, chvilí něco lovil na zadech, pak škubl a zasyčel bolestí. Najednou jsem nic nechápala, protože vytáhl pírko... ale to nebylo malé pírko. Jeho rozměr se dal rovnat s ocasnímy pery albatrose. ,,Na, vezmi si ho. Je na památku." Opatrně jsem ho vzala do rukou. Bylo mnohem lehčí a z takových mnohem jemnějších peřícek. Trošku se zavrtěl a měl takový nepohodlný výraz. ,,Co je?" Zeptala jsem se ho. To jsem o něj měla strach? Ani nevim. Spíš mě fascinoval víc a víc. ,,To nic neni. Jenom to bolí, když si něco vyškubneš z křídla." S bolestí ve tváři se uchechtl. ,, Z křídla? Jak jako z křídla?" Byla jsem úplně mino. Nic jsem nechápala. Vůbec nic. Zmatenost a údiv najednou vystřídaly obavy.
,,Pořád nevěříš?" Postavil se, zeptal se mě tak tajemně, tak jinak. Postupoval ke mě pomalu, ale jistě. Zlehka si začal sundavat kabát.
Látka se začala pomalu sesouvat z jeho svalnatých ramen. Ty nebesky modré oči se na mě upíraly a já couvala a couvala. Jako by najednou ani neexistoval čas. Zapomněla jsem na všechno. Teď jsem byla jenom já a on. Jak jsem se na něj dívala, vzpoměla jsem si znovu na toho prolhanýho pokrytce. V tu chvíli jsem ho od sebe chtěl odstrčit, ale zároveň jsem ho chtěla obejmout.
Přistupoval blíž a blíž. Ani jsem si nevšimla, že se mu kabát válí u nohou. Až teď, když jsem měla výhled na jeho hruď plnou svalů. Pohledem jsem po něm prejela a on se jenom usmál. Nebyl to ani tak úsměv jako uchechtnutí. ,, Tak se dívej." Pronesl jemným hlasem, sáhl si na záda a roztáhl ruce. Byla jsem v šoku. Zírala jsem na něj s úddivem, jako malé dítě na vánoční stromek. Za jeho rukma se objevila křídla, podobná těm labutím, ale furt úplně jiná. Pomalu jsem k nim natahovala ruku a on se mezitim smál.
Já ho nevnímala, jediný co jsem chtěla bylo se dotknout těch bělostných per.
