,,No jasně prosim tě! A to ti to mám jako věřit?!" ozvala se další nadávka a rozlétly se dveřě. 'já jsem na něj tak nasraná!' Kopla jsem do nich takovou silou, že se rozklepala skleněná výplň. Toho idiota jsem nechala daleko za sebou a v slzách pospíchala pryč. Pryč od něj, pryč od všeho. Už jsem ho nemohla vidět. ' Jak mi to mohl udělat?' Zahnula jsem na konci chodby a seběhla schody. Věděla jsem, že stál u dveří a koukal na mě.
Ani se nehájil... a co se vlastně stalo? Podvedl mě... ještě jsem ho s ní přistihla. 'Byli jsmespolu 2roky!' Přišla jsem za ním do třídy... jako každý úterý. Pak jsme měli spolu jít domů.
Otevřela jsem dveře a viděla jsem je tam... ,,Marku?" Hlesla jsem a zůstala stát mezi dveřmi. Líbal jí na krku, její triko se mu válelo u nohou, on košili, kterou tak miloval a ani já si jí nikdy půjčit nesměla, měl pohozenou pod její hlavou. Leželi na lavici a ona měla ruku v jeho... ne... nechci to vědět. Ztuhl a podíval se na mě. Blondýna vypískla, sebrala oblečení a vyběhla ze třídy. Brečela jsem, když vyslovil moje jméno. Řekl to tak.... chladně, tak bez emocí. ,,Jess ... není to tak jak to vypadá." Rozešel se ke mě a s nezájmem si srovnal kalhoty. Slzy mi tekly po tvářích. ,,Ne?... tak jak?" Odpověděla jsem mu se svěšenou hlavou a snažila se a doufala, že ty slzy vidět nejsou. Doufala jsem moc. Hlas se mi klepal. Snažila jsem se vypadat tak necitelně jako on. Stál předemnou bez trika, drbal se na krku a nevěděl co říct. Husté hnědé vlasy mu spadly do očí, rukou si je odhrábl a podíval se na mě. Jeho pohled jsem na sobě cítila pokaždý, proto jsem zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Neviděla jsem v nich nic... prostě nic. ,,Co... co jsem ti udělala?" Řekla jsem mu. Zajíkala jsem se slzami a znovu sklopila oči. ,,To jsem ti toho dala málo? To jsem pro tebe nic nebyla?" Stál a nevěděl co má říct. ,,Ne to ne... já tě miluju jenom... jenom jsem to chtěl zkusit s někým jinym." Řekl to totálně bez výrazu... Dala jsem mu facku a zbytek už znáš...
Běžela jsem po schodech a moje kroky se odrážely od prázdných stěn. Na jednu stranu mě to uklidňovalo, na druhou vrhalo do samoty, pošpinění a nenávisti, do které jsem spadla ze vteřiny na vteřinu. Jediný pohled mi změnil život. Změnil ho navždy. Poslední dva schody jsem seskočila a z věšáku popadla svojí bundu. Strčila jsem do ní jednu ruku a druhou, strčila do lítaček. Venku pršelo. Začala jsem znova brečet... znovu....a vyrazila jsem směrem domů. Voda mi padala do vlasů a mě to bylo jedno. Vždycky jsem déšť brala jako očistu. Teď to bylo dvojnásobný. Většina mě před ním varovala... já myslela, že je jinej. Nebyl... je to hajzl... Proč jsem nikomu nevěřila? Jak dlouho už to trvalo? Proběhla jsem hlavní ulicí a zaběhla do uličky mezi čínskou restaurací a knihkupectvím. Vyběhla jsem na druhě straně a zamířila do prava. Málem jsem vrazila do jednoho páru, co šel kolem. Na poslední chvíli jsem zabrzdila a obratně kolem nich proklouzla. Přeskočila jsem malé zábradlí na silnici, uhnula autu, které jelo proti mě a zbytek doběhla. Ani nevim jak rychle jsem běžela, jediný co jsi pak pamatuju, je park.
Zalezla jsem si do dřevěného altánku, koženou bundu si zapnula ke krku, dlouhé hnědé vlasy jsem si rozpustila a vytáhla krabičku cigaret. V slzách jsem pozorovala padající vodu a vzpomínala. Znovu se mi ten obraz objevil před očima. Natáhla jsem a kouř vypustila ven. Zasněně jsem sledovala, jak se rozpustil ve vzduchu.... stejně jako moje důvěra. Opřela jsem se o zábradlí a pozorovala s brekem lidi kolem. Někdo s deštníkem, někdo s kapucí. To jenom já se dešti nikdy nebránila. Na žhavý konec cigarety dopadla kapička vody a uhasila mi jí. ,,Fajn." Řekla jsem si pro sebe a znovu jsem vytáhla zapalovač. Podívala jsem se na něj a zelené oči se mi znovu zalily slzami. Rozžehla jsem plamen a znova si zapálila. Hlavu jsem si při tom podložila rukou a dívala se na malou zrzavou holčičku, jak si v mokré trávě hraje se štěnětem. ,,Taky bych se chtěla o nic nestarat jako ty." Pomyslela jsem si a znovu natáhla. Z myšlenek mě probral neznámý hlas. Neznámý, ale příjemný.
,,Holka jako ty, by kouřit neměla." Ohlédla jsem se za sebe a zůstala sedět totálně zaražená. U vchodu do altánku stál v blonďák a ždímal mokrou mikinu.
,,A koho to zajímá?" Odsekla jsem mu nakonec a znovu provokativně natáhla z cigarety. Vyfoukla jsem kouř do deště a otočila jsem se k němu zády. Bez zeptání si ke mě sedl a koukal stejným směrem jako já.
,,Třeba mě." Řekl takovým zvláštním tonem a ve svém periférním vidění jsem viděla, jak se pousmál. Bezeslova jsem k němu natáhla ruku s krabičkou. Cigaretu si s uchechtnutím vzal a zapálil si vlastním zapíkem.
Od někaď jsem ho znala... Ten divnej pocit, že ho znám, ale nemůžu si na něj vzpomenout.
,,Proč chodíš sem, když ti neni dobře? V 19 a deprese." Řekl po chvilce mlčení a udělal z cigaretového dýmu kroužek.
,,Jak víš, že chodim sem?!" Vyhrkla jsem a podívala se na něj.
,,Víš... člověk ví spoustu věcí... a spoustu věcí taky neví. Ale lidi se poznávat bojej... To tvůj případ neni. Nepatříš k nim. Jsi jiná."Koukala jsem mu do očí a nedokázala jsem nic říct. Po chvilce ze mě vypadla jediná věta.
,,Já jsem úplně obyčejná." Usmál se na mě, zvednul se a otočil se k odchodu. Ten úsměv vypadal tak, jako by tuhle odpověď čekal. ,,Život si pro tebe připravil ještě něco. Uvidíme jak se s tim popereš." ,,Co? Co tim myslíš?" Nevěděla jsem co si o tom myslet, jeho poslední slova mě vyvedla z míry už úplně. Mokrou mikinu si hodil na ramena, vyšel na déšť a řekl tak zvláštně, že mi bylo jasné, že to myslí vážne. ,,Ještě se uvidíme. A ne jednou. Měj se, Jess."
