Posel smrti - Zúčtování

II - Vítejte ve Venezuele

Edward Walker

Zápisky z výpravy do Venezuely

Den 1.

S Denise jsme přiletěli do Caracasu. Cesta z Londýna byla zdlouhavá, ale přesto velice zajímavá. Ještě nikdy jsem neletěl první třídou! Netušil jsem, jak pohodlná a příjemná může cesta být, navíc s pohlednou letuškou poblíž. Let zpříjemňovala klimatizace a podávané pití. Přistáli jsme na letišti v Caracasu a hned zamířili do hotelu Palacio de Bolívar. Pan Gordon nám poskytnul dostatek peněz, ale přesto jsme si vybrali jeden z nejlevnějších pokojů. Nechtěli jsme jeho štědrosti zbytečně využívat. Plánovali jsme, co podnikneme zítra. Denise navrhla návštěvu univerzitního města v San Pedru. Souhlasil jsem, ale pod podmínkou, že zajdeme i do muzea, zabývajícího se historií vzniku Caracasu. Dnes večer už nemáme energii na žádný program a tak půjdeme brzy spát.

Den 2.

Caracas se jeví jako typické moderní město s dlouholetou historií. Je to zvláštní svět plný protikladů. Stojí tu vysoké prosklené mrakodrapy, mnohaproudové dálnice a obchodní centra s neonovými nápisy – čili samé moderní stavby, a pak, hned poblíž tu jsou chudé slumy, staré kostely a pamětihodnosti. Jakoby se najednou vedení města rozhodlo za každou cenu vše zmodernizovat a přiblížit se tak světovým metropolím. Nevím, jestli je to třeba v Bogotě, Sao Paulu, či Limě podobné, ale musím přiznat, že z toho nejsem kdovíjak nadšený. V centru je nebývale rušno a i zbytek města se mi zdá živější než třeba Manchester, kde jsem vyrůstal. Taky se už ukázalo, jak vhodná je znalost Španělštiny. Štěstí, že jsem se ji na univerzitě učil, ale Denise takovou možnost neměla a tak si tu někdy připadá jako na jiné planetě.

Univerzitní město je úžasné a jsem rád, že mě sem Denise vytáhla, ačkoli na mě padly vzpomínky na Penny a na můj univerzitní život, který skončil dříve než pořádně začal. Netrvalo dlouho a mrzutost ze mě opadla, neboť tak obrovskou univerzitu jsem ještě nikdy neviděl. Měli jsme možnost projít si i knihovnu a laboratoře. Vše je moderní a dokonale čisté. Univerzitní město se rozkládá skoro na 2km čtverečných a je tu vše na co si může student vzpomenout – učebny, ubytovny, zábavní podniky, restaurace, parky, hřiště,... Rád bych na univerzitě jako je tato studoval.

Den 3.

Odpoledne jsme navštívili muzeum historie. Bylo to poučné a doufám, že jsem si stihl zapsat vše podstatné:

Město bylo založeno asi roku 1560 cestovatelem Franciscem Fajardem, který objevil údolí, ve kterém dnes Caracas leží. Fajardo založil osadu San Francisco, jenže ta byla brzy pod útoky indiánů a až Španělský guvernér o šest let později dal rozkaz k tomu, aby vojáci indiány vyhnali. Téměř zdevastované San Francisco bylo obnoveno a přejmenováno na Santiago de León de Caracas. Už roku 1577 se Caracas stal hlavním městem Venezuely. Následovaly však útoky pirátů a dílo zkázy dokončilo silné zemětřesení. Ani po tom všem však nebylo město zcela zničeno. Venezuela si cení především dvou mužů – bratrů, kteří dokázali vybojovat nezávislost na Španělské koruně. První byl Francisco Miranda a druhý Simon Bolívar. Miranda zřídil v Caracasu nezávislou administrativu, ovšem byl po pár letech zajat španěly. Miranda ve vězení zemřel, ale revoluci nadále vedl Bolívar. Ten však neměl velké šance a byl zahnán nejprve do Kolumbie a poté až na Jamajku. Později využil konce Napoleonských válek, jež pustošily Evropu, a naverboval na pět tisíc Britských vojáků. Poté se postavil Španělům a zvítězil, čímž zajistil nezávislost jak pro Venezuelu, tak i pro Kolumbii. Bolívar však neustal a brzy osvobodil i Ekvádor, Peru a Bolívii. Později se pokusil o spojení Kolumbie, Venezuely a Ekvádoru, aby vytvořil tzv. Velkou Kolumbii, ale tento stát byl po deseti letech fungování rozdělen na tři samostatné země. Bolívar skončil ve vyhnanství a zemřel roku 1830. Zatímco Bolívarovy ostatky mají čestné místo v Caracaském pantheonu, tak jeho bratr skončil v masovém hrobě, kdesi ve Španělsku. Nicméně Bolívar je nejen ve Venezuele brán za národního hrdinu a lidé jsou pyšní na to, co dokázal.