Posel smrti - Zúčtování

III - Bohové dávných časů

„Psal se rok 1532. Bylo to těžké období... Všichni cítili, že se něco děje, že se svět mění, ale nikoho by ani ve snu nenapadlo, jaké hrůzy nás doopravdy čekají. Do naší krásné země vtrhli cizinci a ačkoli to zprvu vypadalo jako důležitý milník v naší historii, který nám pomůže v rozkvětu, dopadlo vše zcela opačně. Otec mě poslal do pevnosti na vrcholcích And. Měla jsem tam být v bezpečí, spolu s dalšími, ale smrt si nás našla i tak vysoko v horách."

Mladý muž s krátkými černými vlasy a snědou barvou pleti, oblečený jen do bederní roušky odhrnul rohož a vyšel ze svého stroze vybaveného a jednoduše postaveného příbytku z kamene a rákosu. Jeho tvář osvítily paprsky slunce a on pohlédl do dáli. Nad zelenavými pahorky And právě svítalo. Vysoko na jasné obloze kroužil kondor. Jeho občasný křik se rozléhal okolo jako ozvěna. Mladík pohlédl na horu vpravo - Huayna Picchu se nazývala. Tyčila se nad okolím jako nějaký strážce, podobně jako druhá hora na opačné straně. Kolem obou hor se líně ploužily husté mlžné opary. Muž nasál do plic čerstvý čistý vzduch a po schodišti sestoupil na nižší terasu pokrytou nízkou jasně zelenou travou. U útesu kousek před sebou spatřil dívku a okamžitě se přiblížil k ní. Byla překrásná, ostatně tak jako vždy. Její tělo kryla jen barevná tunika sepnutá jehlicí. Na nohou měla sandály z agáve. Jemně se dotkl jejích ramen a ucítil, jak se mu zrychlil tep. Otočila se k němu a usmála se. Na malou chvilku sledoval její krásné plné rty a bílé zářivé zuby. Poté úsměv povadl a on byl rád, že v situaci jaká je tato se přeci jen dokázala na něj usmát. Její tmavě hnědé oči byly jako dvě hluboké studny a ty krásné rozpuštěné vlasy... pohrával si s nimi jemný vánek. Stála zde jako nějaká éterická bytost z historek, jež si lidé vyprávějí u ohně. Byla úžasná a on byl šťastný, že spolu můžou být. Škoda že dnes je to naposledy, neboť večer... raději na to ani nemyslel.

„Neměl bys na mě tak koukat, Taipi," řekla a on uznal, že má pravdu.

„Já vím. Je konec, ale... stále si to jen těžko připouštím."

„To nejsi sám."

„Virakoča od nás odvrátil svoji tvář."

„Takhle nemluv, ačkoli... možná na tom něco bude. Proč by jinak náš stvořitel měl usilovat o naši zkázu? Proti bohům se ale člověk postavit nemůže a tak je jediná možnost zkusit bohy udobřit. Snad se Virakoča a jeho sluhové nechají obměkčit."

„Co když to nezabere? Můžeme s tím ještě něco udělat?"

„Pokud nepomůže tohle, tak už zřejmě nic. Kněží odmítají hledat jiné řešení, ale myslím, že sami nevěří v úspěch ani teď."

„A ty v něj věříš?"

„Pro svůj lid udělám vše, co bude v mých silách. Pořád je tu naděje a já to nevzdám."

„Smrt je příliš velká cena a navíc nikdo přesně neví, jestli pomůže."

„Chmm, já vím, že je to hrozné, ale už jsem se rozhodla."

„Curo, vždyť to k ničemu nebude! Je pravda, že lidé věří tomu, že tvá oběť pomůže, ale nikdo si nic nedovolí udělat proti vůli tvého otce. Drží nad tebou ochrannou ruku a bude i nadále. Všechno je jen na tobě, tak si to prosím ještě nech projít hlavou."

„Otec je teď ale daleko a oba víme, že proti bílým je i jeho nekonečná moc příliš malá. Možná to jsou bohové, jak tvrdí mnozí, ale zlí bohové. Naše město umírá, lidé slábnou a umírají na podivné nemoci a nikdo neví, co bude zítra, až ptáci vylétnou vysoko na oblohu. Možná že náš lid už bude ztracen. Kondoři vzlétnou ke slunci a rozhlédnou se po kraji. Nenajdou však nikoho, neboť náš národ zahyne. Utopí se v krvi a žalu. Dlouhá léta obýváme tyto překrásné hory a údolí, jenže se blíží konec. Časy, ve kterých žijeme, jsou bezpochyby zkouškou našeho národa, a když neobstojíme, zahyneme. Pokud se věří, že má oběť pomůže, jsem ochotna ji podstoupit. Můj život nemá jiný význam."