Chuť zapovězeného

II. Cizinci

Má svatební noc se nijak nelišila od těch předešlých. Usnula jsem sama, osamocená. S pocitem, že můj život nemá smysl. Situace, ve které jsem se ocitla, byla už tak dost ponižující. Vzala jsem si o tolik mladšího muže. Byla jsem pro smích všem v okolí. A nyní si každý myslel, že krvácím, a proto nebudu schopna splnit své manželské povinnosti. Ale dokázala bych je splnit? Dokázal by to on? Jeho gesto, ať bylo zamýšleno jakkoliv, mě dostalo do tak ponižující situace, že jsem na to nedokázala zapomenout ani ve snech. Ráno mne probudilo hubování Inge, ale také i úzkost z nového dne. A nového života.

,,Měla byste jít dolů za ostatními," nabádala mě Inge a přitom natřásala peřiny. ,,Nehodí se, aby paní domu snídala ve svém pokoji."
,,Nejsem paní domu," ohradila jsem se zkroušeně. Seděla jsem u toaletního stolku, hned vedle prostorného okna a dívala jsem se ven na louku. V dálce poletovali ptáci. Svobodní a bezstarostní. Kéž bych také mohla uletět...
,,Od včerejšího obřadu jste!" přerušila mé myšlenky má švadlena. ,,Přece nechcete dopřát vaší sestře tu radost, aby o vás mohla šířit klepy."
,,Co prosím?" podivila jsem se a otočila jsem k ní hlavu. Inge stála vzpřímeně a prohmatávala si bolavé zápěstí od neustálého šití a jiné práce. 
,,Přece si nemyslíte, že vás nepomluví? Vaše sestra je pěkná lasička! Nikdy jsem ji neměla ráda, ale vždycky jsem před vámi mlčela z úcty k vaší rodině. Teď jste se ale provdala a vaše rodina se změnila, tak k vám budu upřímná. Vaše sestra to má hezky všecko spočítané! Na vašem manželství chce vyrýžovat co nejvíc. A jestli jí to dovolíte, tak budete po zbytek života jenom chodící smutek." S těmi slovy popadla dvoje košile a živůtek, které potřebovali zašít a zmizela. Nezmohla jsem se ani na slovo námitky. Nelíbilo se mi, jak o mé sestře mluví. Nedělala jsem si naděje, že by mne sestra snad měla ráda ale ani jsem v ní neviděla takovou osobu, jakou jí Inge vylíčila. Její hubatost a otevřenost někdy neznala mezí. Možná bych v pokoji přeci jenom zůstala až do snídaně, avšak pro mne byla poslána má nová, děsivá společnice ze včerejšího večera. Nezbývalo mi nic jiného, než snídani přežít ve společnosti lidí, kterým jsem byla pro smích.

,,Nechápu, jak si to nemohla tušit," zopakovala už po osmé má sestra, zatímco se rdousila kuřetem. ,,To přeci ví, každá žena! Nebo její komorná! Taková ostuda!" 
,,Tak už ji nechej," ozval se slabý hlas naší matky ,,první noc není vše. Nyní je z ní již vdaná žena a bude mít spoustu času na sblížení se svým manželem."
,,Jen aby!" zaprskala Marie-Josephine. ,,Já myslela, že v jejím věku už krvácení ani není možné!"
,,Drahá," oslovil ji můj švagr ,,Montesor není typ muže, který by zrovna manželské povinnosti zanedbával. Jsem si jistý, že vše proběhne jak má." Chytil ji za její baculatou ruku a vtiskl jí polibek. ,,I když netvrdím, že se mu zrovna do této konkrétní povinnosti bude kdovíjak chtít."
Oba se začali hlasitě smát. Nejraději bych se na místě propadla. Hlad mě přešel již po první minutě v jejich společnosti. Doufala jsem, že tématem dnešní snídaně bude i něco jiného, ale ať jsem se snažila sebevíc, bylo to marné. Má nevydařená svatební noc, byla tématem číslo jedna. A oni si to očividně užívali.
,,Už víte, kdo bude opatrovat matku, až se odjedeme do Versailles?" zeptala jsem se unaveně.
,,No kdo asi. Agatha to zvládne," odsekla Marie-Josephine.
,,Agatha je skoro stejně stará jako naše matka. Za chvíli bude i ona sama potřebovat, aby se o ní někdo postaral," namítla jsem. 
,,Staráš se o věci, do kterých ti nic není," mávla nad mou námitkou sestra. ,,Radši mysli na to, jak si ve Versailles udělat kontakty. Náš syn je bude jednou potřebovat."
,,Nenapadlo tě někdy, že odteď už nebudu dělat to, co chcete vy?" zeptala jsem se podrážděně. Najednou se ve mně nahrnula vlna vzteku a už jsem ji nedokázala zastavit. Oba překvapeně ztichli a podívali se na mě.
,,Jak to myslíš?" zeptal se můj švagr. 
,,Jsem teď vdaná paní. Díky vám, nutno podotknout. Moje povinnosti a oddanost tedy náleží mému manželovi a ne vám," řekla jsem a srdce mi bylo jako na poplach. Bylo to poprvé, kdy jsem si dovolila jim říci ne. A nyní jsem netušila, jak se dál chovat. Dlaně jsem měla ledově studené a v ústech mi téměř vyschlo. Co jsem to jenom udělala?
,,Přesně jak si řekla," ozvala se Marie-Josephine naštvaným hlasem ,,díky nám si vdaná a zajištěná. Díky nám pojedeš do Versailles a vypadneš z téhle díry. Takže nám něco dlužíš. Dlužíš to i našemu synovi jako jedinému pokračovateli rodu d'Argese. Ať tě ani nenapadne udělat něco hloupého!"
,,Nejsem už malé dítě!" zaprotestovala jsem chabě. ,,Svého synovce ráda podpořím, ale nevidím důvod, proč bych svůj život měla dále upozaďovat kvůli jeho a vaší budoucnosti."
,,Tak dost!" práskl dlaněmi do spolu můj švagr. Vstal a naklonil se nad stolem blíže ke mně. ,,Živil jsem tebe a tvou matku celé ty roky, když si nebyla schopná si najít manžela. Nechal jsem tě s ní žít, i když jsem vás dávno mohl poslat do kláštera a sídlo prodat. Zařídil jsem ti tenhle lepší život. Tak koukej teď dělat, co ti řekneme nebo přísahám, že toho budeš litovat." Jeho řev se rozléhal po celé místnosti. Vyděšeně jsem se podívala na matku, která se krčila na židli a nevydala sebemenší hlásku. 
,,Ty k tomu nic neřekneš?" zeptala jsem se plačtivě sestry. Ta se jen ušklíbla a pohladila svého manžela po zádech. ,,Co bych k tomu měla říct? Můj manžel to vystihl přesně. Ať se ti to líbí nebo ne, většinu života jsme vás živili. Je načase, aby si nám to oplatila." 
Seděla jsem tam a netušila jsem, co bych měla dělat. Můj švagr se sestrou se pustili znovu do jídla, má matka vypadala jako by zestárla o dalších pět let. Sloužící se tvářili, že nic neslyšeli. Věděla jsem, že pokud brzy nezmizím, slzy, které se mi draly napovrch, všichni uvidí. Bez dalších slov jsem se zvedla a utekla jsem z místnosti jako by mi bylo zase patnáct. 

Běžela jsem chodbou, nepřemýšlejíc o cestě. Vyběhla jsem ze sídla na dvůr a od něj jsem se vydala k louce, kterou jsem předtím viděla za oknem. Slzy mi stékaly po tvářích a já sotva popadala dech, když jsem se snažila ztišit veškeré mé vzlyky. Bylo mi smutno. Tak strašně moc smutno. Netušila bych, že v mých třiceti devíti letech budu cítit stejný smutek jako tehdy v mých mladičkých letech. Připadala jsem si bezmocná. Neschopná. Nedokázala jsem pochopit, jak někdo v mém věku dokáže cítit takovou bezbrannost. Nejraději bych utekla. Utekla a už se nikdy nevracela zpět. 
,,Chystáte se uprchnout?" ozval se hluboký hlas za mými zády. 
Polekaně jsem si rychle setřela slzy z tváře a pootočila se za hlasem. 
Přede mnou stál Phillip de Montesor s nataženou rukou, ve které držel bílý kapesníček. 
,,Vypadám snad tak?" odpověděla jsem mu otázkou a snažila jsem se uklidnit. 
,,Popravdě ano. A ani bych vám to neměl za zlé," odpověděl a přistoupil ke mně. ,,Vezměte si jej," poukázal na kapesníček. Už jsem si jej chtěla vzít, ale v poslední vteřině jsem zaváhala.
,,To, že si jej vezměte, neznamená, že jsme si nějak více bližší. Je to gesto gentlemana. Prosím," pobídl mne. Kapesníček jsem si skutečně vzala a osušila jsem si jím tváře. 
,,Děkuji. Je to od vás milé," řekla jsem po chvíli ticha. 
,,Není zač. Nerad bych, aby vám otekla tvář z pláče," vysvětlil.
Zamračila jsem se na něj. ,,Proč? Neunesete pohled na oteklou tvář vaší ženy?
Philip de Montesor ode mne odvrátil tvář a tiše si povzdechl. ,,Neunesl bych pohled na to, jak mají všichni ostatní z vašeho trápení radost. Své slabosti byste jim neměla ukazovat, madame." 
Netušila jsem, jak reagovat. Takovouto odpověď jsem nečekala. Ani to, že mne bude oslovovat madame.
,,Byla byste tak laskavá a prošla se se mnou? Rád bych si s vámi popovídal bez přebytečných očí a uší," zeptal se a nabídl mi rámě.
Lehce jsem přikývla ale jeho rámě jsem nepřijala. Byli jsme sice manželé, ale také jsme byli cizinci. 

Naprostí cizinci.