Červený svět

IV.

Daphne Lenora Warringtonová, Daphne Lenora Warringtonová, Daphne Lenora Warringtonová. Hermiona tohle jméno přežvykovala celou cestu na ministerstvo. Nevybavoval se jí pod ním žádný konkrétní obličej, jen velice světlé vlasy. Ale i ty se daly považovat za pouhou domněnku. Blond vlasy k milence pocházející ze zmijozelu prostě sedí. 

Cestou míjela několik plakátů, ze kterých se na ni usmívala vlastní tvář, po chvíli vždy střídaná údernými hesly. Ministryní kouzel byla už dlouho. A bude jí až do své smrti, o tom byla přesvědčená. Lidem se totiž líbila. Byla hrdinkou, měla pověst člověka, který se se svými zaměstnanci spíše přátelí, než je nutí tvrdě pracovat. Říkalo se o ní, že zná každého na ministerstvu jménem. Že je příkladná manželka a matka. ,,Hermiona Grangerová odřekla pozvání rakouského prince,  aby se mohla jet rozloučit se svými dětmi před odjezdem do Bradavic. Ona se pro ty roztomilé dětičky snad rozkrájí, co říkáte? Není to rozkošné?"

Povzdechla si. Londýn byl šedý, mokrý a špinavý. Někdy chtěla celé město pomocí kouzel vyčistit, vykoupat a pořádně ho vymydlit, aby se hezky lesklo a bylo znovu čisté. Teď na to ale neměla náladu. 

Není to rozkošné... její děti takové byly. Dokonce i její vztah s nimi. Byla jim takovou matkou, jakou si vždy přály. Její perfektní výchova ale nebyla založena na pravdě, stejně jako nebyla pravdivá ani fáma o tom, že se přátelí s každým na ministerstvu. 

Hermiona byla zkušenou nitrozpytkou. Dokázala najít ty správné otázky, aby zjistila, co si její děti od svých rodičů přejí. Cítila jejich pocity, jakmile se na ně podívala. Málokdy jim něco chybělo. Dokázala se ponořit do takových vzpomínek, které jí umožnily zjistit jakékoliv jméno a jakýkoliv detail, který si lidé na ministerstvu přáli slyšet. 

Na Harryho se pokoušeli použít nitrozpyt. Na nic však nepřišli. Kdyby ano, nemusela by teď chodit za jeho milenkou.

Cesta ji pomalu přestávala bavit. Chtěla na chvilku přestat přemýšlet, a tak zašla do nikým nepozorovaného výklenku, ze kterého se bezpečně přemístila přímo do své kanceláře na ministerstvu. To obyčejní pracovníci dělat nemohli. Ministerstvo bylo chráněné proti přemisťování, být ministryní však přinášelo určité výhody. Hermiona však byla tak zkušenou kouzelnicí, že by se mohla do budovy přemístit, i kdyby byla bez funkce. To ji však v době, kdy ještě nebyla ministryní, nenapadlo, a tak to neměla vyzkoušené.

Svlékla si kabát, pak si ho však zase oblékla. Nechtěla odhalit modřiny na svém krku před nikým ze svých zaměstnanců.

Pak zazvonila na zvonek a nechala se jednou ze svých asistentek odvést za milenkou svého zesnulého nejlepšího přítele, Daphne Lenorou Warringtonovou.

*

Intuice ji nezklamala. Jakmile vešla do kanceláře patřící Harrymu, spatřila štíhlou blondýnu stojící u okna. Popíjela stále ještě horký čaj z porcelánového hrnku. Skvěle, pomyslela si Hermiona. To jí usnadní práci. Přejela prsty po hladké lahvičce s veritasérem, kterou nosila v kapse prakticky neustále. 

,,Slečno Warringtonová?" promluvila zvučně Hermiona. Blondýnka se otočila. Ani špičkový make-up nedokázal zakrýt stopy po dlouhém a vyčerpávajícím pláči, který jistě trval již několik dní. Možná, že veritasérum nebude potřeba, napadlo Hermionu. Pro mrtvého nadřízeného se tolik slz neprolévá, ani ze slušnosti. Co si ta ženská ale myslí? Jak chce udržet ten vztah v tajnosti, když takhle otevřeně brečí? 

Hermiona potřásla hlavou. ,,Neposadíme se, slečno?" 

Daphne přikývla a sedla si na místo, kde obvykle sedával Harry. Šálek s čajem položila před sebe. Hermiona se mírně pousmála a rychle si smočila ruce v lektvaru pravdy. Pak se opřela lokty o stůl, takže konečky jejích mokrých prstů byly přesně nad hrnkem. První kapka spadla do čaje.

,,Jsem tu, abych si s vámi promluvila ohledně nepěkné události, která nás před nedávnem potkala. Totiž, Harry Potter, můj blízký přítel a váš nadřízený," Hermiona na poslední slovo položila velký důraz a Daphne sebou nepatrně škubla, ,,jak jistě víte, zemřel na zasažení obzvláště odpornou kletbou. Jste poslední, kdo s ním mluvil. Co vám Harry řekl?"

Blondýnka se napila čaje. 

,,Řekl mi, že mě miluje tak moc, jako nikoho jiného," řekla Daphne a vzápětí se plácla rukou přes ústa. Lektvar už ale dělal své.

,,Řekl, že jsem jediný důvod, proč zůstával na ministerstvu. Že mi ve své závěti věnoval hodně peněz a že mám jet někam hodně daleko, kde mě zloba nezasáhne. Myslím, že tím myslel paní Potterovou, ale nejsem si jistá. Taky mě zapřísahal, abych nikdy nemluvila o našem rozhovoru," oči se jí zalily slzami, ,,a já vám tady klidně všechno říkám."

,,Za to vy nemůžete. Radím vám odjet na nějaký čas do Paříže, kde můžete pracovat na našem velvyslanectví. Vše zařídím. O vašem vztahu teď ví pouze tři lidé, já, paní Potterová a vy. Ale jestli chcete... můžete zapomenout. I to mohu zařídit. Klidně hned. Avšak ještě předtím... co říkal o tom, co ho zasáhlo? Viděl někoho? Znal svého vraha?"

Daphne přikývla. Hermioně se zastavilo srdce. Už je blízko.

,,Říkal, že vrah mu byl blízký... prakticky bratr, ale ne úplně, ale že mu odpouští úplně všechno a že to jinak nešlo. Nic víc, žádné jméno, nic...

Hermiona přikývla. Sedělo to na jedinou osobu. Bude to ještě zajímavý případ.

Daphne se znovu nadechla a pokračovala: ,,Pojedu do Paříže. Ale o Harryho nechci přijít, ne podruhé. Ty vzpomínky jsou moje nejšťastnější."

Ministryně blondýnku obdařila jedním ze svých nejchápavějších úsměvů. ,,Jistě, slečno. Nuže, obávám se, že se dlouhou dobu neuvidíme, ale až se znovu potkáme, jistě budete šťastnější. Teď jděte - domluvila jsem vám jistou schůzku ohledně vašeho přesunu."

Daphne vděčně stiskla Hermioninu ruku. Jak odcházela ze dveří, Hermiona na ni namířila svou hůlkou.

,,Obliviate."

Daphne se nevěřícně otočila. Jakoby ztuhla. Hermiona tenhle výraz znala. Z paměti se Daphne Lenoře Warringtonové právě vytrácely vzpomínky na velkou lásku, na všechno, co se svým milencem zažila, až zůstal jen určitý přehled o tom, kdo to byl chlapec, který přežil. 

Blondýnka se zatřásla. Proměna byla u konce. Obličej měla veselejší, její oči však ztratily svoji jiskru.

Hermiona se usmála: ,,Jen jsem chtěla říct, Daphne, jak je mi líto, že Harry zemřel."

Daphne příkývla. ,,Mně také, paní ministryně. I když jsem ho neznala osobně a on mě také ne, byl to statečný kouzelník."