Houpačka plná emocí

#12

8:12
Ráno jsem se probudila a běžela jsem se vyzvracet na záchod.
Za mnou hned přiběhl Tom a podržel mi vlasy.
K: ,,Kurva, to už není normální."
T: ,,To není normální no. Měla by jsi jet na vyšetření. Zavezu tě tam jen se připravíme jo?" Řekl a pohladil mě po tváři. Jen jsem kývla a šla jsem si vypláchnout pusu. Učesala jsem si vlasy a upravila se trochu a nechala jsem Toma jít do koupelny. Mezitím jsem šla do kuchyně kde už kluci seděli.
K: ,,Georgi pojedu na vyšetření, zase jsem zvracela."
Ge: ,,A má tě tam kdo odvézt?"
K: ,,Ano, Tom mě tam hodí."
Ge: ,, Dobře, doufám že to nebude nic vážného." Jen jsem se usmála a odešla jsem si pro telefon do pokoje. Rovnou jsem si ustlala, ale něco mi hodně nesedělo. Na polštáři bylo hrozně moc vlasů. Hrábla jsem si do hlavy, a vytáhla jsem opravdu velký chumáč vlasů.
K: ,,Ne, jen to ne." Začala jsem panikařit.
T: ,,Co se děje?!" Vyběhl tom z koupelny. Opět jsem si hrábla do hlavy a vytáhla jsem další chumáč.
T: ,,To ne.. to nebude doufám leukémie."
K: ,,Tome bojím se." Řekla jsem a šla jsem ho obejmout.
T: ,,To bude dobrý, neboj. Hele hlavně klid a nestresuj se. Nachystej si nějaké věci do nemocnice, možná tam budeš na pozorování." Řekl Tom a odešel za Georgem.
T: ,,Kurva pojď sem. Georgi." Řekl Tom a George šel za ním.

Z pohledu Toma
T: ,,Kurva pojď sem Georgi." Řekl jsem a George šel za mnou.
Ge: ,,Co je?"
T: ,,Víš jaký je jeden z nejčastějších příznaků leukémie že?"
Ge: ,,Eem no vypadávání vlasů ne?"
T: ,,Bingo Sherlocku." Řekl jsem a vytáhl jsem velký chumáč vlasů.
Ge: ,,To- to je Katrin?!"
T: ,,Double Bingo."
Ge: ,,Kurva, kurva, kurva. Nemůže mít další rakovinu. Nesmí!" Řekl a chytl se za hlavu.
T: ,,Hele odvezu ji, už by měla mít nějaké věci nachystané, potom uvidíme jo?"
Ge: ,,Dobře, děkuju Kámo."
Jen jsem kývl a šel jsem za Katrin. Ta seděla na posteli a měla hlavu v dlaních.
T: ,,Princezno, jsi nachystaná?"
Jen kývla a šla se mnou do auta.

Z pohledu Katrin
Začala jsem si chystat nějaké věci a narazila jsem na svůj starý deník. Nic v něm není, ale asi si začnu psát něco z mého života třeba se to někdy bude hodit.
Přišel Tom a já jsem měla nejpotřebnější věci zbaleny.
T: ,, Princezno, jsi nachystaná?" Zeptal se.
Jen jsem kývla a šla jsem s ním do auta.
Ještě jsem se se všema rozloučila, obejmula a šla.
K: ,,Tak se mějte, a držte mi palce. Ahoj"
Ge: ,,No počkej, takhle neodejdeš." Řekl a šel mě obejmout.
Gu: ,,Pojď sem." Řekl a taky mě obejmul.
B: ,,Nee. Ty fakt odjíždíš?! Pojď za mnou taky." Řekl a šel mě obejmout taky.
K: ,,No jo, odjíždím."
B: ,,Hlavně se nám brzy vrať prosím."
K: ,,Budu se snažit." Tom se na mě jen smutně díval a čekal až půjdu.
Odtáhla jsem se od Billa a tomu tekla slza po tváři.
K: ,,Neee neplakej, vrátím se určitě."
B: ,, Budeš nám chybět, tak zatím ahoj."
Se všema jsem se rozloučila a šla jsem za Tomem.
Šli jsme před barák nasedli jsme do auta.
T: ,,Budu za tebou chodívat, pokud si tě tam nechají, slibuju."
K: ,,Dobře, děkuju."
Jen se usmál a položil mi ruku na stehno.

V nemocnici
V nemocnici si za mě přebrala zodpovědnost jedna milá sestřička a Tomovi řekla, že to bude trvat a že si mě tu nechají. Tom se se mnou rozloučil a řekl mi.
T: ,,Pokud to půjde, budu za tebou jezdit co nejčastěji."
K: ,,Dobře tak ahoj." Řekla jsem a dala jsem mu pusu.
T: ,,Pa" řekl a odešel.
Sestřička: ,,Můžu ti odebrat krev? Nevadí ti jehly ani nic takového?"
K: ,, Jistě, že můžete." Řekla jsem a dala jsem ji ruku.
Odebrala mi teda krev a odnesla ji do nějaké ledničky. Zalepila mi to a já se jí zeptala.
K: ,, Myslíte, že to bude leukémie?" Řekla jsem a vytáhla jsem si z hlavy kus vlasů.
Sestřička: ,,Je to pravděpodobné, ale tady se o tebe krásně postaráme, a uděláme vše pro to, aby jsi byla zase fresh jak rybka." Řekla a usmála se.
Sestřička: ,, Výsledky budou dostaveny do dvou dnů, mezitím si tě necháme na porovnání jo? Jinak myslím a předpokládám, že to bude akutní leukémie."
K: ,,Jo, jasně." V tu chvíli se mi chtělo brečet. Zase a opět, na stejném místě, při podobné situaci.
Sestřička: ,,Můžu ti dát kanylu, a převléct tě do nemocničního oblečení?" Jen jsem kývla a ona mi do ruky zapíchla kanylu. Po chvíli přinesla i nějaký nemocniční ohoz a převlékla mě do něj. Těšila jsem se už jen na to, až přijdou kluci, jak mi slibovali.

12:00
Ve 12 hodin mi přinesli oběd, který chutnal podobně jako ze školní jídelny. No co si budem, nedalo se to jíst. Maso gumové a těstoviny jakžtakž.
Po obědě jsme dostali nějaký společný program v takovém koutku, který měl být nejspíš pro děti, ale jelikož tu moc dětí nebylo, tak jsme se tam všichni museli povinně sejít. Udělali jsme takový kroužek a všichni jsme se posadili. Spočívalo to v tom, že si tu máme najít kamarády, takže jsme se všichni seznamovali. Jméno, věk a co nám je.
Přišla řada na mě a já jsem se postavila.
K: ,,No, takže ahoj všichni, jmenuju se Katrin Woodly, je mi 17 let a nejspíš akutní leukémie. Výsledky se ještě nedostavily, ale sestřička si to myslí."
Posadila jsem se, jakmile jsem dokončila svůj monolog. Všichni mi začali tleskat, a přišla řada na další holčinu, která měla v nose kanylu s kyslíkem, a se mnou má sdílet pokoj.
A: ,,Ahoj jmenuji se Anna Reimerová, a je mi 16 let. Mám rakovinu plic a tohle je můj kamarád. Je to přístroj, který mi posílá do trubičky kyslík a dýchá se mi s ním lépe." Všichni ji opět začali tleskat, a já jsem byla docela ráda, jak jsem skončila. Po tomhle nudném programu jsme se vydali na pokoje a mě doběhla Anna.
A: ,,Ahoj, sdílím s tebou pokoj že?"
K: ,,Em, ahoj ano sdílíš."
A: ,,A zavedeš mě tam prosím?"
K: ,,Jo jasně pojď." Řekla jsem a ukázala jsem ji pokoj.

13:30
Jak se zabydlela přišla sestřička a oznámila, že někdo z nás dvou čeká návštěvu.
Sestřička: ,, Ahojte holky, někdo z vás dvou čeká návštěvu." Řekla a odešla. Otevřely se dveře a do nich vstoupili kluci. Hned se mi udělal úsměv na tváři.
T: ,,Tady je naše princezna." Řekl a šel mě políbit.
Ge: ,,No nazdaaar kamarádko" řekl a obejmul mě.
B: ,,Pane bože, tebe zřídili, a to jsi tu jen čtyři hodiny." Řekl a taky se usmál.
Gu: ,,Ahoooj" řekl a objal mě taky. Všechny jsem pozdravila, a oni se ke mně usadili.
T: ,,A kdo je támhle to?"
K: ,,To je spolubydlící Anna."
T: ,,Tak ať jde za náma."
K: ,,Anno, nechceš za náma pokecat?"
A: ,,Jasně ráda." Řekla a došla k nám. Všichni se seznámili a povídali jsme si.

14:30
Po chvíli přišla do pokoje sestřička a oznámila, že návštěvní doba skočila.Sestřička: ,,Kluci, návštěvní doba skočila, jde se domů."
T: ,,Tak jo princezno, zavoláme si Pá Miluju tě moc." Řekl a políbil mě.
K: ,,Pá, budeš chybět miluju tě." Řekla jsem a polibek jsem mu opětovala. Se všema jsem se rozloučila a oni odešli.
A: ,,Jako vážně?! Tom Kaulitz?! Tokio Hotel?! Jakože nevím o tom, že s ním jsi?!"
K: ,,Ty je znáš?"
A: ,,Jasně!" Jen jsem se nad tím zasmála a vysvětlila jsem jí to. Vysvětlovala jsem jí to snad půl hodiny. Potom jsme se dívaly na nějaké pořady co dávali v televizi.

15:30
Přišla za náma sestřička, že stihly dojít už testy. Myslela jsem si, že to trvá věčnost, a ne pár hodin.
Sestřička: ,,Katrin? Došly testy. Chceš to vědět?"
K: ,,Jo proč ne." Řekla jsem s plným očekáváním, že řekne že to je akutní leukémie.
Sestřička: ,, Výsledky testů potvrdily, že to je akutní lymfatická leukémie, a máš jen 45% na přežití. Budeme dělat vše pro to, aby jsi byla v pořádku co nejdříve. Jen budeš muset chodit na chemoterapie a na časté prohlídky. Jednou za měsíc zajít do klášteru a chvíli tam pobýt."
K: ,, Jasně super. Můj život se opět ničí. Už po druhé. Děkuju živote, jsi hajzl. Podrobnosti mi nemusíte vysvětlovat. Chemoterapii i klášter už znám."
Sestřička: ,,Dobře, je mi to moc líto, zítra tě ale můžu propustit domů, za podmínek, že budeš brát prášky."
K: ,,Jistě že budu brát prášky."
Sestra se jen usmála a odešla. Propadla jsem totálně brekem a zhroutila jsem se.
A: ,,Hele, to bude dobrý, věř mi. Já už mám jen dva týdny na život, a dělám vše pro to, abych si ho užila a to mi je teprve 16 let. Máme celý život před sebou, a ty si ho užiješ."
K: ,,Ty- ty máš už jen 14 dní na život? To je mi neskutečně moc líto. Věřím, že si to užiješ. Poslední chvíle jsou vždy nejhorší. Nejvíce to bolí opouštět ty lidi, na kterých ti záleží."
A: ,,Jo vím, už mi po druhé dávají 14 dní na život. Měla jsem umřít asi před měsícem, ale zázrakem jsem přežila."
K: ,,No, tak ty to bereš jinak."
A: ,,Smrti se nebojím, vždy jsem s ní byla smířená." Jen jsem se na ni usmála a dal jsem to už neřešila.
Zbytek odpoledne už jsem prospala a to samé i Anna. Nakonec jsme se probudili už ráno.