Houpačka plná emocí

#13

7:30
Probudil mě takzvaně nemocniční budíček, v podobě sestřičky. Podívala jsem se po pokoji a Anna nikde. Přišla za mnou s oznámením, se kterým jsem vůbec nepočítala.
Sestřička: ,, Dobré ráno beruško, musím ti oznámit, že Anna nás dneska v noci opustila. Na kamerách které máte v pokoji se ukázalo, že ji selhalo srdce a už byla moc slabá na to, aby jsme si přivedli znovu k životu. Je mi moc líto." Řekla a položila mi rovnou snídani v podobě rohlíku s marmeládou a kakaa.
K: ,,Ne, ne, jen to ne. Prosím, že to je jen noční můra. Můžete mě štípnout prosím?! Potřebuju se vzbudit."
Sestřička: ,,Káťo, to není noční můra, je to skutečnost." Řekla a štípla mě do ruky. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že to noční můra ani nic takového není, a že už ji neuvidím. Začala jsem brečet, a dala jsem si ruce do vlasů. Vytáhla jsem se a byly obalené vlasama.
K: ,,Do hajzlu na co čekáte?! Oholte mi hlavu!"
Sestřička: ,,Ale-"
K: ,,Hned!"
Sestřička jen kývla a šla pro strojek na vlasy. Donesla ho, posadila mě na židli, a oholila mi hlavu. Brečela jsem u toho opravdu nesmírně, ale nedokážu se dívat na to, jak ztrácím vlasy.
K: ,,Děkuju."
Sestřička: ,,No není vůbec za co, byla to tvá volba." Řekla a odešla.
Vzala jsem si svou knihu a začala jsem si ní psát. Napsala jsem asi půlku strany a přišla opět sestra, ale s takovým nemilým překvapením, že jsem měla chuť se převtělit do někoho jiného, a žít normální život.
Sestřička: ,,Katrin, dneska už můžeš jít domů, ale mám pro tebe nemilou zprávu. Podle tvých hodnot, se tvůj zdravotní stav zhoršuje a už s tím nepůjde nic dělat. Chemoterapie už v tomhle případě nepomůže. Čeká se asi dva týdny na to, až zabere, jenže ty.. už ty dva týdny na život nemáš. Máš týden života. Je mi opravdu moc líto." Řekla a já se rozbrečela.
K: ,,Nechci umřít, když mám okolo sebe tolik skvělých lidí. A už vůbec nechci teď! Mám Toma, toho nejlepšího přítele vůbec. Nechci, nechci a Nechci. Prosím. Udělejte s tím něco, opravdu prosím."
Sestřička: ,,To už nejde, bílé krvinky odumřely, teď už odumírají jen ty červené."
K: ,,Vy umíte skvělé uklidnit vám řeknu." Řekla jsem nepříjemně, ale furt s brekem.
K: ,,A co klášter?"
Sestřička: ,,Klášter taky už nedokáže pomoct."
K: ,,Chci domů prosím. Chci už jen domů, trávit poslední chvíle doma, a ne tady. Dejte mi pryč kanylu a já půjdu domů." Řekla jsem a sestřička mi vyndala kanylu a zalepila mi ruku.
K: ,,Děkuju za všechno. Sbohem."
Sestra ani neodpověděla jen se na mě koukala. Chtěla jsem neustále brečet, jenže jsem nemohla, byla jsem mezi lidma. S čepicí na hlavě. Aby nikdo neviděl mou hlavu.

9:00
Došla jsem asi po půl hodině konečně domů z nemocnice a kluci mě přivítali. Sundala jsem si čepici a oni přede mnou stáli a Tomovi se začaly plnit oči slzama.
T: ,,Lásko, ty jsi tu. A budeš tu se mnou konečně. Ani nevíš jak jsi mi chyběla."
K: ,,Ty jsi mi taky nesmírně moc chyběl."
"To ještě nikdo nevíte, že mám týden života." Řekla jsem si v hlavě a šla jsem obejmout i ostatní kluky.
K: ,,Georgi můžeš?" On jen kývl a šel za mnou.
K: ,,Ta sestřička mi řekla, že mám poslední týden života. Už s tím nejde nic dělat protože chemoterapie zabírá snad dva týdny a klášter taky nepomůže. Omlouvám se moc. Opravdu se vás všem moc omlouvám."
Ge: ,,To nemyslíš vážně. Prosím, že to není pravda." Řekl a rozbrečel se.
K: ,, Musíme to říct klukům. Pojď."
Šli jsme zpět za klukama a já jim to oznámila. Kluci jak viděli George brečet se hned začli ptát. George jen řekl ať mě vyslechnou a já se usmála.
K: ,,No takže, abych byla upřímná. Nechtěla jsem to takhle, opravdu ne. Ale jelikož je život krutý, a občas opravdu odporný, tak se dostal osud i ke mně. Mám poslední týden života. Chemoterapie ani klášter už neplatí. Omlouvám se všem." Řekla jsem a rozbrečela jsem se.
T: ,, Cože?! Jak jako neplatí?! Ne! Ne! Ne! Teď se to nemůže stát, my dva jsme si byli souzeni. Nesmíš mi odejít prosím." Řekl a rozbrečel se. Bill a Gustav mlčeli a jen brečeli. Nemohla jsem se na ně dívat. Opravdu to bolelo. Neskutečně moc. Všichni mě šli obejmout a poslední dny jsme trávili všichni hlavně spolu. Jezdili jsme spolu po výletech, hodně jsme se nasmáli, poprvé jsme s Tomem byli na koupáku spolu, byli jsme na západu slunce, a já věděla že umřít nechci. S Tomem jsem prožila ještě pár nádherných chvilek a něco málo napsala do deníku. No a potom se to stalo.