LOVCI PROKLETÝCH POKLADŮ

Objev

Isabella začala pomalu přicházet k sobě.
Co se vlastně stalo?
Hlava ji třeštila a měla pocit omámenosti.
Slyšela zvuk motoru. Seděla v autě, které se kymácelo ze strany na stranu. Snažila se otevřít oči. Musela párkrát zamrkat, aby zaostřila svůj zrak.
Venku už byl soumrak.
,,Kde to jsem?" zeptala se téměř omámeným hlasem. Ozval se hlasitý pískot brzd, když v tom vůz prudce zastavil.
,,Bello! Panebože! Konečně jsi vzhůru."
,,Luku?" ulevilo se jí, když uslyšela znamý hlas.
,,Jsi v pořádku?"
Přikývla.
,,Bolí mě jen hlava a možná jsem ještě trochu omámená, ale jinak to jde.'' Bella si mnula čelo.
,,A ty?"
Otočila pomalu hlavu směrem ke svému bratrancovi.
Měl rozčepýřené vlasy a pod okem se mu začala vybarvovat modřina. Jeho košile byla roztrhaná na několika místech a na paži uviděla dlouhý krvavý škrábanec.
,,Co...co ti to jen udělali?"
Luke vzdychl.
,,Trochu jsem se pral. Bylo jich přiliš mnoho."
,,Můmie to nejspíš nebyli, co?" zeptala se Isabella stále tichým hlasem a i přes to všechno se usmála. Byla ráda, že se jim nic vážného nestalo.
Luke se na ní díval vážným výrazem ve tváři.
,,Žádný můmie, Bello," pronesl Luke podrážděným hlasem, který potlačoval paniku. ,,Byli to nějací chlapi a byli maskovaní od hlavy až k patě. Viděl jsem jen jejich černý oči a taky byli ozbrojení."
,,Ozbrojení?"
,,Měli u sebe pistole!" Luke zavrtěl hlavou. Měl strach, poznala to na něm.
,,Tady přestává všechna legrace. Hned zítra odlétáme do států. O to se osobně postarám. Začíná to tu být pěkně nebezpečný. A já už se nehodlám prát s žádným samurajem. To ani náhodou."
Bela se otočila a zadívala se na zadní sedačku.
,,Kde je můj batoh?"
,,Pryč," odpověděl Luke. ,,Mě vzali taky všechno. Díkybohu, že nám alespoň nechali tuhle kraksnu. Nedokážu si představit, že by jsme šlapali takovou dálku přes poušt až do Káhiry."
Bella zašátrala po svém opasku u kalhot.
,,Otcův deník. Zastrčila jsem si ho sem. Nemám ho tady."
,,Já ho našel."
Isabella k němu zvedla zrak.
,,Našel jsem ho venku před chrámem. Spálili ho."
Isabella prudce vydechla a zadívala se před sebe.
,,Ehm, upřímně, čekal jsem teda horší reakci, než jen povzdych."
Zavrtěla hlavou a znovu si promnula čělo.
,,Byla to jen kopie."
,,Kopie?"
Otočila se k němu.
,,Luku snad si nemyslíš, že bych sem dovezla pravý originál? Jen jsem ho obkreslila. Táta byl na ten zápisník velice opatrný. Střežil ho jako oko ve své hlavě."
,,Stejně to nemění nic na tom, že z téhle země musíme okamžitě vypadnout. Tohle není legrace, Bello. Opravdu se mi to přestává líbit."
,,A jim nejspíš taky," utrousila Bella a zadívala se na svítící egyptské město daleko před sebou.
,,Uvědomuješ si vůbec, že nás dneska přepadli?" Luke zavrtěl hlavou. ,,Mohli nás třeba taky klidně zabít." Chystal se popadnou klíče v zapalování.
,,Počkej ještě," zarazila ho Bella.
Luke se na ní ostře podíval.
,,Luku, věříš na náhody?"
,,Co je to za otázku?
,,Odpověz mi, prosím."
,,No záleží, jak a taky záleží kdy."
,,A co na štěstí?"
,,Úplně stejně," odpověděl a přál si už odtud co nejrychleji vypadnout. Zatímco se rozhlížela kolem dokola promluvil a znovu nervózně sáhl ke klíčům v zapalování:
,,Poslyš Bello zrovna teď asi není ta nejvhodnější -"
,,Něco jsem tam dole našla," řekla šepotem. Luke ztuhl.
,,Něco jsi tam našla?" zopakoval. Bella přikývla.
Tentokrát se rozhlédl i on a pak k ní vrátil zase zrak. ,,Co jsi našla?"
promluvil tišeji.
Isabella sklonila hlavu.
Sledoval, jak si vyhrnuje pravou nohavici a pak rozvazuje svou černou šněrovací botu. Opatrně sáhla do boty a něco z ní vyndala.
Luke se s roztoucím tlukotem srdce znovu rozhlédl po okolí, aby se přesvědčil, že jsou opravdu sami a pak znovu zabodl oči k předmětu, který teď držela Isabella v rukou.
,,Co myslíš , že to je?" zeptal se šeptem, když si ten předmět zabalený v sametově jemné kůži pokládala do klína.
,,Indicie. Podívej se na tu kůži," přejížděla prsty po hnědé látce, která byla celá od prachu.
,,Je naprosto dokonale zachovalá."
Luke sledoval, jak její prsty opatrně rozbalují okraje sametové látky. Oba dva teď vzrušením doslova zatajovali dech.
,,Panebože. To je nádhera," vydechl ohromeně Luke.
Isabella před sebou držela vápencovou destičku, která byla z obou stran pokryta drobnými zlatými nápisy. Zářivý měsíc na obloze podtrhoval vyryté písmo ještě jasněji. Opatrně otočila destičkou. I na druhé straně byly pozlacené nápisy.
Zdála se být v celku jen rohy po krajích byly trochu popraskané.
,,Viděla, jsi někdy něco takového?" zeptal se po chvíli Luke.
Bella vzrušeně zavrtěla hlavou.
,,Vždyť to musí být staré nejméně 3 000 let,'' pronesl Luke, který stále upíral fascinově zrak na tu malou vápencovou destičku.
,,Čtyři tisíce let," pravila Isabella. ,,Možná víc.
Luke poprvé odtrhl zrak.
,,Podle čeho usuzuješ?" Isabella stále hleděla na destičku před sebou.
,,Podle těch nápisů," řekla a Luke sledoval, jak opatrně otáčela svůj oběv v zářivém měsíčním svitu.
,,Vůbec jim totiž nerozumím," promluvila nakonec.

****

Do Káhiry dorazili hodinu po půlnoci. Luke otevřel dveře jejich hotelového pokoje a vešli dovnitř.
Isabella rozsvítila.
,,Vypadá to, že jsme tu měli neohlášenou návštěvu," pronesla a Luke se otočil.
,,Zatraceně."
Jejich pokoj byl obrácený téměř vzhůru nohama. Všude byl přeházený pokojový nábytek a po zemi byly rozházené jejich věci.
,,Samurajové?" zeptala se Isabella.
,,To nevím a ani to teď nechci zjišťovat. Padáme odsud." odpověděl Luke a popadl jeden ze svých kufrů.
Isabella sledovala, jak divoce hází své rozházené věci do zavazadla.
,,Neměli by jsme zavolat policii?" zeptala se.
Luke se na chvíli zastavil a zvedl k ní hlavu.
,,Copak to nechápeš, Bello? Oni jsou policie."
Zadíval se na své hodinky. ,,A vzhledem k naší situaci, bych ti radil, aby jsi i ty možná co nejrychleji udělala to, co teď dělám pravě já. Za tři hodiny nám odlétá letadlo."
Luke se dal znovu do práce a Isabella se nevěřícně rozhlížela po hotelovém pokoji. Někdo tu něco hledal. Ale co?
Vlastně už měla dávno zabaleno.
To co bylo ze všeho nejdůležitější měla ukryté v její pravé vysoké šněrovací botě. A tu botu si za každou cenu nehodlala rozvazovat, aspoň do té doby, než přiletí na americký kontinent.
Ať už je pronásledoval kdokoliv, měl k tomu velký důvod.
Jenže na Isabellu Andres si jen tak nikdo nepříjde.
I Samurajové z Egypta na ní byli krátcí. Alespoň prozatím. Prozatím.