Nejlepší skautský tábor

Rituál

Byla jsem tedy na táboře. Všude zelená tráva, jídelna a stany. Vypadalo to, jako normální tábořiště. Proč jsme se sem museli dostat, tak podivným způsobem? Všichni byli zarazení stejně, jako já. Jediný, kdo nebyl zařazený, byli roveři, kteří se usmívali, jako kdyby se nic nedělo.
"Vystupovat" zařval hlavní vedoucí Karel.
Dobře. Tak teda jsem šla dolů. V dodávce ležel můj kufr. Dala jsem ho tam ještě, když jsme byli před klubovnou.

Táhla jsem za sebou kufr. Čekali jsme na povel roverů, kdy si můžeme vybrat stan. Když řekli teď, tak jsme si začali vybírat stan z dané řady, kterou nám vedoucí určili. My jsme si s Hankou vybraly poslední stan, jako u sedaček.

Konečně jsme si mohli vybalovat. Já si nejdřív vzala spacák a karimatku. Položila jsem ji na postel. Hanka měla kapsář, takže jsem si mohla  dát nějaké věci. Např. Skicák, baterku, knihu, skautský sešit, penál, hygienu,... Atd... Kufr jsme si s Hankou daly pod postel, aby nám nepřekážel. Hanka měla ještě s sebou polštář, takže si ho dala taky na postel.

Po vybalení, jsme mohly jít za ostatními kamarády. Vybalený už byl Edvin. Edvin je skvělý kamarád, který má obrovský talent na kreslení. Má i smysl pro humor. Nedávno změnil pohlaví, protože se necítil, jako holka. Takže je to trans, ale to nevadí. Beru ho, jaký je.

Další přišel Patrik. Patrik je vysoký, hodný kluk. Chodí na gymnázium. Má hodně rád spolupráci a narozdíl od Edvina moc kreslit neumí. Ale dá se s ním mluvit o hodně věcí.

Dále byla Terka. Terka je takový ten typ člověka, který hodně čte. Píše ráda příběhy. Když jí někdo vidí poprvé, tak si pomyslí, jaký to je introvert, ale nakonec zjistí, že když se s někým rozpovídá, tak je totální extrovert. Něco jako já. Většinu času bývá pozitivní a tvrdí o sobě, že je jednorožec. Když ji, ale poznáte víc, tak zjistíte, že zas tak pozitivní není, protože má spoustu problémů...

Začali jsme se všichni bavit, protože jsme zatím byli jediní, co měli vybaleno.
E: "Tak, co? Jak se těšíte na tábor?"
T: "Hooooodně moc. Zajímá mě, co se tu bude dít."
Já: "Mě taky. Ale na 100% to bude obrovská zábava."
P: "Jasně, že jo. Vždycky to je skvělý zážitek."
Já: "Nevíte, proč jsme se sem dostali, tak divně?"
H: "Vůbec nevím, ale byla to divná cesta."
P: "S Edvinem jsme se o tom bavili a možná to byl nějaký vtip, nebo sen? Kdo ví."
E: "Zkrátka, je to obrovská záhada, a nikdo neví, proč jsme museli spadnout portálem..."
Já: "Nevadí. Zjistíme to později... Doufám."

Nikdo nevěděl, proč ani jak jsme se sem dostali. Možná to byl vtip, jak říkal Patrik, ale nejsem si jistá. Přece jen, jak by to mohl být vtip, když jsme na vlastní oči viděli portál...

Postupně přicházeli ostatní... Tailer, Vlaďa, Amity, Áďa,... Atd...

Později si nás roveři zavolali k ohništi. Sedla jsem si vedle Hanky a Terky. Byl tam obrovský hluk, poněvadž vlčata (skupinka malých skautů nebo starších skauti, kteří ještě dostatečně nedospěli) křičeli neskutečně nahlas. Nikdo nedokáže udělat větší hluk, než oni. Ale pokud se s nima bavíš, tak v nich nevidíš jen ukřičené kluky, ale skvělé kamarády, kteří tě dokáží také pochopit.

"Ticho!" zařvala vedoucí Tyky. Najednou se jako mávnutím kouzelného proutku utichlo.
"Tak, protože je začátek tábora, tak si můžeme říct, jak se jmenujete a co očekáváte od tábora. Půjdeme postupně po jednom. Začne Edvin."
E: "Tak... Jmenuju se Edvin a očekávám od tohohle tábora, že to bude úžasný tábor, jako každý rok."
T: "Dobrá. Určitě bude. Teď půjde na řadu Patrik."

A takhle to šlo pořád dokola. Já měla chvíli čas na přemýšlení, co řeknu. Mám říct, to co Edvin? Nebo, že nikdo nebude nemocný? Mám říct nějaký proslov? Už vím! Řeknu něco vtipného.
T: "Jojo. Souhlasím. Co ty Emily?"
Já: "Dobře. Jmenuju se Emily a očekávám od tohohle tábora, že vlčata nezapálí celý tábořiště."
Všichni se zasmáli, protože to je dost pravděpodobný. Cítila jsem se celkem dobře.

U ohně jsme si ještě potom opékali buřty a zpívali táborové písničky. Potom nás čekalo rozřazování do skupin. Nikdo z nás nevěděl s kým budeme ve skupině ani, jak se naše skupina bude jmenovat. Určují to roveři.

Dneska nám dali náramky. Na začátku byli šedé. Pak, ale když roveři řekli: "Vyber lidi do skupiny. " Najednou se začali objevovat barvy a napisy. Já měla světle fialovou barvu a napsáno empatie. To samé měla i Hanka a Terka. Pak jsme se měli podle náramku rozdělit do skupin. V naší skupině byli: Já, Hanka, Terka, Tailer, Jan a Willow. O Hance a Terce víte. Teď vám popišu další lidi.

Tailer je takový ten člověk, co se každého zastane. Dokáže pochopit a pomoct. Je malý, ale hezký. Má překrásný úsměv s modrými oči. Každý ho má rád, ať už chce, nebo ne... Je to takový nejhodnější kluk, kterého znám a nedivím se, že šel do týmu empatie.

Dále tu je Jan. Jan patří mezi vlčata. Je hodně hyperaktivní. Na první pohled se vám zdá, jakoby pořád dělal jen blbosti a byl úplně bez starostí. Není tomu tak... On totiž toho v životě taky hodně zažil a je to až neuvěřitelné. Dokáže, proto hodně věcí pochopit a když s ním mluvím, tak mi nepřijde, že pořád dělá blbosti.

Poslední, koho tu máme je Willow. Willow znám už od 2 let.  Ano. Měli jsme někdy neshody a mrzí mě to, ale dokázala mi vždy pomoct a promluvit si se mnou. Ona byla první, co si všimla, že se mnou není něco v pořádku. Takže si jí vážím.

Další tými se jmenovaly: Smutek, pravda, vnitřní krása, láska a sebevědomí.

T: "Teď si vyberte člověka, který je vlastnosti vašeho týmu nejvíce podobný."

V našem týmu bylo chvíli ticho, ale pak všichni, kromě mě, zařvali:
"Půjde Emily!"
Zarazila jsem se. Já, že mám v týmu nejvíce empatie? To nemůžou myslet vážně. Bohužel mysleli.
Já: "Proč zrovna já? Může jít třeba Tailer nebo Terka... Zkrátka všichni, kromě mě.
T: Nene. Ty se na to nejvíc hodíš. Víš kolikrát jsi dokázala vyslechnout?"
Usmála jsem se. "Tak dobře."

Po tom, co všechny tými rozhodli, tak jsme se přemístili na místo, na kterém byla klec s dvouhlavou příšerou. Netušila jsem, proč tam byla, ale asi to mělo svůj důvod.
K: "Tak. Tento tábor budeme každý večer uspávat tuhle příšeru." Počkat... Jak uspávat příšeru? Karel pokračuje: "Stačí dát růži vedle příšeří klece. Pak řeknete: dávám růži (svého týmu). Řekněte to najednou. Pak zazpíváte skautskou hymnu. To je ukolébavka pro příšeru. Můžeme se na to pustit!"

Dobrá. Tak toto jsem nečekala. Měla jsem v ruce fialovou růži. Všichni jsme šli blíž a dali jsme růži k příšeře. Řekli jsme to co nám Karel řekl: "Dávám růži empatie." Pak jsme začali zpívat skautskou hymnu. Když jsme ji dozpívali, tak příšera usnula.

Večer jsem usnula s pocitem, co se bude na táboře ještě proboha na tomhle táboře dít...

Další kapitola bude asi zítra. Nic neslibuju...