Between love and hate is a fine line [Jeren/EreJean; CZ]

Between love and hate is a fine line

„Stěžování si znamená, že máte výchozí bod pro něco lepšího, čemu byste dávali přednost, ale nejste ochotni podstoupit riziko vytváření něčeho nového. Buď akceptujte, že jste zůstali stát tam, kde jste, anebo podstupte riziko spojené s formováním života podle vlastních představ."

Jasně.

Mé jméno je Eren Jaeger a na svůj život jsem si nikdy příliš nestěžoval. Patřil jsem mezi studenty s dobrým prospěchem, nebyl jsem problémovým žákem a chodil jsem na mnoho kroužků. Vlastně by se dalo říct, že jsem vždy patřil mezi ty populární. Stačilo se přívětivě usmát a mohl jsem si vybírat možné partnerky. Jenže já si stejně žádnou nevybral. Nikdy jsem se do žádné dívky nezamiloval, a i když vás to možná překvapí, jsem gay. Můj partner, Armin Arlert, je moje velká podpora. Poslední dobou ale cítím, že je něco jinak. Něco... jako by přeskočilo a já to nemohl opravit...

„Erene, dobré ráno." Poslechl jsem si pozdrav a vzápětí jej opětoval. Usmál jsem se na černovlasou dívku s rudou šálou kolem krku a ona pokračovala: „Děje se něco?"

Lehce vyvedený z míry jsem zakroutil nesouhlasně hlavou. „Mělo by?"

„Já jen, že jsi v poslední době hodně tichý a zamyšlený. Mám o tebe starosti, Erene. Kdyby se cokoliv stalo-" Byla přerušena o něco vyšším chlapcem, který ji vzal kolem ramen, a vsadil bych se, že přede mnou úmyslně uhnul pohledem.

„Mikaso, uvolni se. Nevím, proč na Erenovi tolik lpíš. Začínáš být jako Armin. Je to nechutný," hvízdl a pohledem přejel celou třídu.

Černovláska jeho ruku bez větších potíží odrazila tou svojí jako nějaký dotěrný hmyz a odstrčila ho od sebe. Stihla na něj upřít ještě ledový pohled, než jsem se do toho vmísil já.

„Co to do tebe zase vjelo?!" procedil jsem mezi zuby a instinktivně si Mikasu stáhl k sobě.

Mikasa byla vždy jako má sestra. Já, ona a Armin jsme byli nejlepší přátelé už od dětství, měl jsem potřebu je chránit a nenechal jsem nikoho jim ublížit.

„Jen říkám pravdu, Jaegere, dej si pohov."

„U všech svatých zdí, nemůžeš mě sakra nechat být?"

„Zamysli se nad sebou, blbče. Děláš to schválně nebo jsi kurva slepý?"

„Cože prosím?!" Během našeho konfliktu jsme začali oba dva výrazně zvyšovat hlas, že už jsem ani nevnímal okolí, jen své vykřičené hlasivky.

„Erene." Dívčí hlas.

„Erene." Další hlas, tentokrát jemnější, tišší. Chlapecký.

„Dej mi už zatraceně pokoj, nevidíš, že mám své starosti, Kirschteine?!" vyjel jsem na něj a než stihl zareagovat, zazvonilo a do třídy vešel náš učitel.

Zbytek dne jsem byl nabroušený jak lední brusle. Nerozuměl jsem tomu, proč mě najednou štve vše, co Jean řekne. Nerozuměl jsem, proč mě najednou vytáčejí Arminovi doteky. Nerozuměl jsem ničemu.

„Erene, je všechno v pořádku?" Ucítil jsem na sobě blonďákův pohled a nuceně se usmál.

„Jo, jo, jen jsem trochu vyčerpaný. Promiň." Opřel jsem se o topení na chodbě, žáci už byli ve třídách a pomalu čekali na učitele. Klid jsem teď potřeboval asi nejvíc.

„Fajn. Kdyby něco, mně to můžeš říct. A Mikase taky." S těmi slovy se naklonil pro polibek. Chystal jsem se uhnout, ale ve chvíli, kdy jsem uslyšel na schodech Jeana a Marca, změnil jsem názor a stáhl si svého přítele blíž. Objal jsem ho dřív, než stihl uniknout z mého sevření a jazykem jsem se otřel o horní patro jeho úst. Ostentativně jsem sjel dlaní až k jeho pozadí a jemně jej stiskl.