Vzbudila mě rána dveří a tlumené hlasy co to dopíči je? zvedla jsem se a vyšla z pokoje za účelem zjistit důvod mého probuzení.Jako první jsem viděla Martina jak netrpělivě chodí po bytě a Petra který sedí na gauči úplně v klidu ,přešla jsem k Petrovi a sedla si k němu na gauč zatím co na mě Martin nevěřícně koukal
,,Děláš si prdel to se taháš s dalším feťákem?" rozkřikl se po mně a tyhle slova donutili narovnat se i Petra který do teď byl opřený o opěradlo gauče. Neměla jsem slova nevěděla jsem co mu říct ,proč by mi něco takového říkal zrovna Martin který při mně vždy stál.
Bylo mi hrozně nemohla jsem si vzpomenou jestli jsem s Petrem včera něco měla nebo ne poslední co pamatuju bylo kurva já jsem si s ním dala čáru
,,Nic mi k tomu neřekneš? Fajn" zakřičel na mě a rozešel se smerem ke mně ,rychle jsem se zvedla a než Martin stačil cokoliv udělat postavil se předemně Petr
,,Uklidni se Martine"
,,Já se mám uklidnit?Dopíči Petře vím co si zač,vím že selíš shit a já se mám uklidnit když tě najdu polonahýho s mojí segrou v mém bytě?!" nedávalo mi to smysl ,oni se znají? .Začali se mi třást ruce bylo mi hrozně cítila jsem vinu vůči Martinovi,jak jsem mu to jen mohla udělat byl jediný co mě vždy pochopil a neodsoudil mě za nic, nejhorší na tom všem bylo to že jsem nevěděla co se včera stalo.
,,Nebudu se tady s tebou hádat Martine ,vyřešte si to vy" řekl najednou Petr ,bylo to tak chladným a opvrženým tónem. Odešel ke mně do pokoje a vyšel už oblečenej a rychle odešel z bytu. Martin ze mě nespustil oči ,doslova mě propaloval pohledem
,,Nevím co ti k tomu mám říct,omlouvám se" cítila jsem jak se mi hrnou slzy do očí ,Martin nic neřekl jen odešel k sobě do pokoje. Nevěděla jsem co dělat ,musela jsem pryč nemohla jsem být už v tom bytě s takovým pocitem viny. Rozeběhla jsem se do pokoje kde jsem si na sebe vzala první kalhoty co jsem viděla ,oblíkla jsem si bundu do které jsem hodila cigára se zapalovačem telefon a klíče ,rychle jsem si obula boty a vybéhla z bytu.Sešla jsem všechny schody tak rychle ze jsem málem spadla,kapali mi slzy po tvářích a hlavou mi lítali všechny možné myšlenky. Vyšla jsem vchodovými dveřmi ven a nevěřila jsem vlastním očím. Je to on? Co tady dělá? Stála jsem na schodech a nebyla schopna pohybu, po takové době tam stál opřený o auto a koukal na mě ,tak moc mi chyběl.
