Mé jméno je Louis / L.S. ✔️

Kapitola třicátá první

Louis:

Bylo čtrnáctého září a... já se cítil strašně.
Za prvé; začala škola.
Za druhé; ten hlas se pořád.. nevrátil..?
Za třetí; s Harrym jsme trávili dost času spolu, ale to hlavně ve škole.

Bylo pondělí a já se nemohl ve škole vůbec soustředit. Byl jsem kdo ví proč mimo. Mělo to pravděpodobně co dělat s tím, že ON, ten hlas, se už měsíc neozval. Dost jsem se bál toho, co přijde, ale mělo vůbec něco přijít? Myslím, že jsem měl strach i z té nevědomosti.. po vyučování jsem se rozloučil s Harrym. On šel ven s nějakými kamarády, já s ním ale jít nechtěl. Došel jsem do děcáku. Jen co jsem se ale zavřel v pokoji, začalo mi být úzko. Nemohl jsem popadnout dech a bylo mi horko. Proto jsem si svlékl mikinu a s ní i triko. To jsem ale neměl dělat, protože jizva, táhnoucí se přes celá má záda mi rychle připomněla, kdo jsem a jak jsem nechutný. Sedl jsem si na zem a opřel se o postel. Po chvíli jsem svůj dech uklidnil, ale uvnitř jsem se cítil hrozně.. Seděl jsem takhle ještě dlouho. Venku se zatím setmělo. Když jsem se konečně zvedl a vydal se do koupelny, abych se mohl osprchovat, přišla ta chvíle.

,,CHYBĚL JSEM TI, UBOŽÁKU? NEVĚŘÍM, ŽE JSI TADY. TY SES JEŠTĚ POŘÁD NEZVLÁDL ZABÍT? JAK JSEM VŽDY ŘÍKAL, JSI NULA! NEDOKÁZAL BYS TO! NECHÁPU, JAK SE SEBOU MŮŽEŠ ŽÍT!"

Zařval do toho ticha. Lekl jsem se ho tak moc, že jsem uklouzl na koberečku v koupelně. Pád jsem naštěstí zastavil rukama, ale málem jsem si rozbil hlavu o kachličky. To by se MU líbilo..
Hned se mi oči zalily slzami. Byl zpátky. Byl tady. A byl silnější, než kdy dříve. Srdce mi bušilo jako o závod a pořádně jsem se nemohl nadechnout. Sedl jsem si a opřel se zády o ledové kachličky mezi umyvadlem a sprchou. Zavřel jsem oči a snažil se nevnímat jeho křik. Ale nešlo to. Byl tak hlasitý.. Bolelo mě každé jeho slovo. Každé slovo bylo jako nůž, který se do mě opakovaně zabodává.

,,Hlavně se zas nelituj! Nezasloužíš si lítost!! Jsi tak nechutný!"

Křičel a já nevěděl, co dělat. Přitáhl jsem si k sobě kolena a pak se "schoulil do klubíčka". Rukama jsem se tahal za vlasy, bušil do hlavy, ale nic nepomáhalo. Nedokázal jsem ho utišit, nebo dostat do pozadí, nevnímat ho.

,,Zasloužil by sis trpět a já ti v tom rád pomůžu..
Jsi špatný člověk, který by neměl žít.
Udělal jsi chyby, za které bys měl platit! Tak si ulev, hm!? Ubliž si!"

,,Dost, přestaň.. prosím, přestaň.." prosil jsem. Hlavu jsem měl u kolen a dál jsem ho prosil. ON ale neustupoval. Neměl dost.

,,Nikdy nepřestanu!! Vždycky tady budu! Nikdy nebudeš šťastný, protože tady vždycky budu já! Ve tvé hlavě budu už navždy a nikdy se mě nezbavíš!"

Křičel pořád dál. Už jsem to nemohl vydržet. Bouchal jsem si do hlavy, jako bych ho tím snad mohl dostat ven. Nic ale nepomáhalo..

,,Udělej to.. udělej to.. udělej to.. udělej to.. udělej to.."

Naléhal neustále. Bylo mi neskutečně špatně. Měl jsem pocit, že se každou chvíli pozvracím. Nakonec tomu ale stejně pomohl ON.

,,Viděl ses v zrcadle? Viděl jsi, jak jsi tlustý? Jak jsi přibral?! Fuj!! Jsi nechutný!"

Po chvíli už jsem líbal záchod. Zvracel jsem a to nejen proto, že mi bylo špatně, ale také proto, že jsem byl opravdu nechutný, z čehož mi bylo vlastně také špatně.
Točila se mi hlava a cítil jsem se strašně. Jako by ON vzal vše to dobré, zmuchlal to do koule a zahodil do koše.
Po nějaké době, kdy už jsem opravdu neměl z čeho zvracet, jsem se doplazil zpátky mezi umyvadlo a sprchu.

,,Udělej to.. udělej to.. udělej to.."

Opakoval pořád a já už ho opravdu dál nemohl poslouchat. Ze skříňky jsem vzal žiletku a po dlouhé době si zase ublížil. Zase jsem nechal jeho, aby mne donutil k sebedestrukci. Kdo ví proč, se v mém pokoji v tu chvíli, kdy jsem byl už dost mimo, objevila Emma.
,,Louisi? LOUISI!" slyšel jsem jako poslední a viděl Emmu, která se ke mně hned sklání, než jsem přestal vnímat.
Proto jsem se ráno probudil tak, jako už tolikrát, do místnosti plné pípajících přístrojů.

,,Pořád jsem tady. A ty bohužel taky.."

Pronesl jen tak. To ráno teda hezky začíná.. Rozmrkal jsem slzy a dělal, jakože nic. Nakonec jsem celý den strávil na pokoji. Až večer, dlouho po návštěvě sestry, jsem se vydal ven. Na střechu. Tam, kde jsem poprvé potkal Hazel. Když jsem vyšel po schodech, všiml jsem si boty, která držela dveře a musel jsem se usmát. Opatrně jsem do nich zatlačil. Tak, aby se nezabouchly. Když jsem se otočil, už na mě koukala Hazel. Seděla na okraji na "zídce", tak, jako jsme seděli posledně.
,,Ahoj, Hazel.." přešel jsem k ní.
,,Ahoj." řekla smutně.
,,Co se děje?" zeptal jsem se hned a sedl si blízko k ní.
,,Jen ta moje fibróza. Ale tím se netrap." smutně se pousmála.
,,Hazel, klidně povídej, jsem tu s tebou a poslouchám tě." pohladil jsem ji po zádech.
,,Podle různých výsledků se to postupně zhoršuje. Beru víc a víc léků, ale nemyslím si, že to něčemu pomáhá.."
,,Moc mě to mrzí. Věřím, že to zvládneš. Jsi silná holka." pousmál jsem se.
,,Pojď sem.." dodal jsem ještě a otevřel náruč, kam mi hned padla.
,,Děkuju, Louisi. Jsem vděčná, že tady mám někoho, kdo mě chápe a rozumí tomu, co prožívám. Mám tě ráda.." říkala tiše v objetí.

,,Ale prosimtě, nemá tě ráda, říká to jen, aby ses necítil špatně!"

Zakřičel a já jen křečovitě zavřel oči. Víc jsem toho teď nemohl dělat. Hazel se pak odtáhla.
,,Pročpak jsi tady tentokrát?" zeptala se mě.
,,No.. to je trochu složitější.." řekl jsem.
,,Povídej." povzbudivě se usmála a chytila mě za ruku. V tu chvíli si asi všimla obvazu.

,,OPOVAŽ SE! Opovaž se ji něco říct. Jen o mně cekneš, zažiješ peklo na zemi."

Křičel. Znovu jsem jen zavřel oči.
,,Loui, ty sis ublížil?" zeptala se trochu váhavě.
Jen jsem mírně přikývl. Hnaly se mi slzy do očí. Hazel na to nic neřekla a jen mě objala.
Objetí někdy stačí.

Opravdu jsem jí chtěl říct o tom, co se mi děje v hlavě. O tom démonovi, který mě nutí si ubližovat. Ale nemohl jsem. Zabil by mě.