"Probudil jsem se venku , na studené zemi, kde mě každou chvíli olizoval studený vítr." tak zněla první věta v deníku Tima, který má stále bedlivě schovaný mezi knihami. "Moje ruce byly pokryté rudou krví. Všechno okolo mě se zdálo tak temné, tajemné až strašidelné. Rychle jsem proběhl do domu, zavřel jsem za sebou dveře od balkónu. ,,Mami?'' zvolal jsem tiše." Zavřel deník, ve chvíli, kdy se blížil k té nejhorší části. Nemohl dál číst, vstal tedy ze své židle a zamířil k oknu. Prohlížel si každý píď města New York.
,,Dobré ráno, New Yorku. Dneska je krásné sluneční ráno, je 6:27 a většina z vás už se chystá..'' urychleně vypnul rádio, které se pokaždé zapínalo ve stejnou dobu. Ve své kuchyni si udělal jednoduchou snídani, malý toust ve tvaru čtverce, zeleninu nakrájenou do stejného tvaru a k tomu zelený, bylinkový čaj. Po snídani okamžitě vše umyl, jelikož nesnáší špinavé nádobí a špínu celkově. Jeho dlouhé nohy ho zavedly do ložnice, kde už měl na židli připravené oblečení. Oblékl si své oblíbené kalhoty zeleno-hnědé barvy, košili čistě bílou a sako stejné barvy jako kalhoty. Dnes zvolil čistě černou kravatu a hnědé, kožené polobotky. S kufříkem ruce se na sebe svém vždy čistém zrcadle podíval. Jemně si uhladil své vlasy. ,,Vypadáš dobře, skoro smrtelně dobře'' promluvilo k němu jeho vnitřní nebo-li druhé já. Zavřel na krátko oči a v zrcadle se už nezjevoval dlouhý, uhlazený podivín. Ale maličký chlapec, který držel v levé ruce nůž a v druhé plyšového medvídka.
,,Jdi pryč!" křikl na zrcadlo a pak začal hlasitě počítat.
,,Jedna, dva,..." pokračoval, než jeho mladé já zmizelo. Oddechl si ve chvíli, kdy výjev jeho fantazie zase zmizel. Neměl rád, když se tu zjevoval. Otočil se na odchod, ale něco ho zastavilo. Přišel blíž k posteli a sáhl po medvídkovi, které ho před chvílí viděl v zrcadle.
,,Tohle je medvídek Jimmy. Bude to tvůj nejlepší přítel. Můžeš mu říct cokoliv" vybavila se mu slova jeho matky, pevněji uchopil plyšáka za packu a přisunul si ho k sobě blíž.
,,Jsi můj přítel?'' tiše promluvil a pak bez dalších slov opustil svůj příbytek.
Jeho nohy ho dovedly před velkou, tmavou budovu, kam většina lidí ani nechce. Otevřel dveře jedním silným tahem.
,,Ahoj, Lee." pozdravil se svým typickým úsměvem.
,,Dobré ráno, mladíku." odpověděl mu starší chlapík čínského původu. ,,Copak jsi si pro mě připravil dneska?" dodal krátce potom.
,,Slepí to vidí, hluchý to slyší, po smrti tě to obklopí a pokud to budeš jíst umřeš." přešel k jeho stolu o něco blíže a jeho úsměv začal působit spokojeně.
,,Hmm, asi jsi mě dostal." přiznal svou prohru.
,,Nic je správná odpověď." s těmito slovy odešel do své pracovny. Zavřeli se za ním dveře a on byl sám. Tedy až na těch několik mrtvol. Ano, pracuje v márnici. Je soudní lékař a proto velmi často pracuje s policií. Ale rozhodně se nehrne do terénu, raději pracuje v studené, kovové místnosti. Sundal si své sako a oblékl bílý plášť. Ovladačem zapnul rádio a místností se rozezněla stará, krásná hudba. Začal se puhopovat do rytmu hudby a tanečním krokem došel k nové mrtvole. Stáhl si mikrofon, který si přidělal ke stropu a nahrává si přes něj své poznámky. Zapnup ho jedním tlačítkem a pak i počítač, kam se to vše ukládá. Spustil nějaký program a vrátil se zpět k mrtvému. Nasadil si své chirurgické rukavice a dal se do práce.
,,Běloch, jedenadvacet let, modré oči, hnědá barva vlasů. Zdravý vzhled, když pomineme ty stopy po škrcení." při těchto slovech pohlédl na jeho krk a přejel po něm prsty. ,,Známky po zápase. Jako například kůže za nehty, modřiny na prstech a i na břiše. Pravděpodobně dostal větší ránu do břicha." přejede po břiše. ,,Rozhodně byl útočník vyššího vzrůstu a měl něco omotaného kolem prstů." přestal může posuzovat a trochu posunul mikrofon nahoru. Vzal do ruky skalpel a rovnou muže rozřízl. Ve chvíli, kdy měl za sebou dva čisté řezy, vzal kůži a přehodil ji tak, aby se mu lépe vidělo dovnitř.
,,Muž utrpěl větší zranění břicha, ale krvácení to nezpůsobilo, tudíž je jasnou příčinou smrti udušení.'' dokončí své první tělo a pak může zašije. Sebere z pod nehtů kůži a pošle jí na testování.
Jeho zbytek dne nebyl nějak extra, pár mrtvých těl. Nic zajímavého.
,,Měj se, Lee a pozdravuj ženu." Chan Lee je vlastně jeho jediný přítel, opravdový. Je to sice postarší pán, ale občas je tak živý a usměvavý, až tomu člověk sám nechce věřit.
Venku ho začal doprovázet studený vítr. Zima se blížila a den se krátil. Teď už okolo čtvrté hodiny tma téměř pohlcovala New York. Tim ale zabrousil do jedné místní restaurace, kde si vzal jídlo sebou. Netrvalo to dlouho a jeho hodinky začaly ukazovat pátou hodinu odpolední. Jenže on byl teprv v půli své cesty, přidal tedy do kroku, aby byl doma co možná nejdříve.
,,Hej, žirafo, stůj." oslovil ho nějaký muž, raději se neotáčel a trochu více přidal do kroku.
,,Kam pak, kam pak.." promluvil další muž, ten se ale vynořil před Timothym. Ten chudák netušil, jak reagovat a snažil se ho obejít.Jenže obličej toho muže se změnil v naštvaný. Timy tedy udělal pár kroků vzad. ,,No tak, Timothy. Přece se nebojíš dvou chlapíků.." ozvalo se krátce jeho druhé já. ,,Bojuj! Bojuj nebo jsi snad jenom malý srab?" znovu na něho promluvil.
,,Hej, podivíne. Naval prachy." křikl na něho jeden z těch dvou. Oba dva k němu naráz přišli a začali do něho strkat.
Co bude dál? Jak Tim zareaguje? Dozvíte se v další části :)
Díky za.přečtení, koment a případně i "lajk" :)
