Navděčnost

Tygřice

 Ramond ležel ve člunu naprosto nehybně a jen zíral na měsíc. Nic moc se toho nezměnilo, poslední dva dny ležel ve člunu jako zubožená troska a vykašlával obláčky dýmu. Přesto byl odhodlaný ráno vyrazit. Už nemělo cenu dál ztrácet čas. Proč taky? Král Ramond určitě netrpělivě čekal na zprávy z bojiště.

Vlnky narážející o břeh zněly tiše a něžně, jako ukolébavka říčních víl. Ramonda to pomalu začínalo uspávat, když nit jeho spánku přetnul zvláštní zvuk. Ztuhnul. Ten podivný skřek byl doslova vyštěknutý, jako nějakým zvířetem. Ramond velice dobře věděl, že o žádné zvíře nejde. Během noci, kdy byl jejich tábor napaden, byl slyšet stejný křik. Krváci. Sakra.

Vedle jeho člunu se náhle vymrštila jakási postava s lesklýma očima. Ramond se přitiskl co nejvíc ke dnu člunu a pokoušel se splynout s prkny. Elf si důkladně prohlížel zarostlý protější břeh, ale poté jeho pohled sklouzl i k vystrašenému Ramondovi. Překvapeně nadzvedl obočí.

„Nechystám se tě zabít, neboj," ujistil Ramonda poklidně. Vzápětí se ale zamračil. „Ačkoli bestie asi ano. Dalo se čekat, že ti budou na stopě." To už se Ramond kymácivě postavil a pozorně poslouchal. S přimhouřenýma očima propátrával tmu a tichounce se pro sebe modlil. Zdálo se mu to, anebo slyšel u druhého břehu nějaké zašplouchání? Znělo to, jako by se něco, nebo spíše někdo, brodil vodou směrem k nim. Byl si téměř jistý, že vidí u druhého břehu, kousek nad hladinou, dva bledé zářivé body upřené směrem k nim. Ne, nemůže to být pravda. Nemohli ho najít tak rychle. Ty potvory se přece bojí vody.

„Mizíme," vyhrkl, až mu přeskočil hlas, a strčil do svého elfského společníka, až oba zavrávorali. Elf zareagoval pohotově. Bez zaváhání odskočil k vrbě a lehce k ní promluvil nějakým neznámým jazykem. Sklápěl přitom hlavu a hladil vrbu po kůře, jako by se s ní loučil. Stará zkroucená vrba se lehounce otřásla, načež do elfových rukou spadl vrbový proutek, tenký a napohled naprosto nezajímavý.

Voda se u břehu zvlnila, když se z mělčiny vynořil rozpáraný stín s bledýma očima. Škubal přitom celým tělem, když z něj skapávala voda. Asi mu to nebylo moc příjemné. Z hrudi mu groteskně trčela Bardova dýka. Ramond nejistě přešlápl na místě a zakopl přitom o provaz ve člunu. Zamáchal rukama a ve snaze se udržet na nohou ho v lebce bodla prudká bolest. Cítil se jako blbec, když téměř přepadl přes bok člunu. Ne ovšem elf. Hrdě vykročil přímo proti siluetě a tiše písknul. Ještě než Ramond stihl mrknout, voda se rozvířila znovu. Obrovský krokodýl rozevřel tlamu...

Netrvalo dlouho a z Krváka nezůstalo nic, než černá vzpomínka a pár cárů, které odplouvaly po proudu. Voda s opovržením vyvrhla dýku na mělčinu, přímo k elfovým nohám. Elf se pro ni sehnul a spěšně ji sebral ze země. Vzápětí ji vrazil do rukou Ramondovi, až ho téměř rozporcoval na několik menších Ramondů. Jeho oči byly černé a strohé.

„Sbohem Otče, sbohem Matko," zamumlal a prudce se otočil. Pobídl Ramonda, aby ho následoval a po pár vteřinách zmizel v houští.

Ramond zůstal stát na břehu a zíral na dýku ve svých rukou. Když cítil v dlaních studený kov, pocítil zároveň směsici smutku a naděje. Mohl někdo z jeho výpravy přežít, nebo zůstal jediný?

***

Bard nadzvedl hlavu, když dveře cely zavrzaly a pootevřely se. Cítil se podivně zmlácený a prázdný. Krváci ho vlekli přes bažiny kdovíjak dlouho, než se objevil tady a mezitím úplně ztratil pojem o čase. Seděl uprostřed místnosti na chladném kameni, Jasper stál o kousek dál a zatínal pěsti. Chlapce dotáhli jen chvíli po něm, byl zmlácený a vyděšený, ale živý. Starý voják se tvářil, že nevidí, jak si Jasper nenápadně otírá mokré oči do rukávu a znovu stočil pohled na dveře cely.